Monarchové a další divy Michoacánu

Blížilo se další "puente", prodloužený víkend, a tak jsme s Juanem vyrazili na třídenní výlet do provincie Michoacán. Hlavním cílem cesty byly "Mariposas Monarcas" (motýl monarcha= danaus stěhovavý= Danaus plexippus), kteří jsou symbolem Michoacánu. Každý rok totiž podnikají 5.000 km (!!!) dlouhou štreku z Kanady, aby v Michoacánu přezimovali.

Jelikož Juan pracuje a já mám v pátek do 7 hodinu, rozhodli jsme se přespat v nedaleké Toluce, kde mají Juanovic domek/chatu. V sobotu dopoledne jsme vyrazili do Michoacánu, ale chvíli po odjezdu jsem nedokázala potlačit touhu vylézt na pyramidku, kterou jsme u Toluky míjeli. To se ukázalo být dobrým nápadem, protože pod pyramidkou se zrovna konal jakýsi vesnický festival (oslavy bicentenaria). Tančily se zde prehispánské tance v kroužku a aktéři "concheros" byli krásně oblečení a pomalovaní. Obzvlášt zaujal mou pozornost klučík, který byl celý pomalovaný žluto-černě jako jaguár. Po chvíli však bubnování concheros vystřídala živá kapela, která nás konečně vypudila jít si prohlédnout pyramidu. 

 

Když jsme se přiblížili k pyramidě, zvedl se opodál odpočívající chlapík a přišel od nás vybrat vstupné (což bylo na takto malou pyramidu legrační), po našem legitimování byl však zklamaný- na studentský průkaz jsou vstupy v Mexiku zadarmo. Juan mu však stejně dal nějaké drobné, nikdy nevíte s jakým typem člověka zrovna máte čest a je lepší si proti sobě lidi nepoštvávat.

Pyramida byla malá, ale nevšední. Hlavní schodiště totiž na vrcholku končilo propastí, takže hrnoucí se dobyvatel žuchnul do díry. Opravdový přístup dovnitř se vykonával tunýlkem a vnitřní schodiště bylo extrémně strmé.

Vacas verdes

Po krátkém prozkoumání pyramidy jsme se vrátili na slavnost. Kapela už nehrála a na jevišti se odehrávaly folkĺórní tance z různých oblastí Mexika. Chvíli jsme se kochali tanečky a krojemi, pak si Juan dal tacos a chtěli jsme se odebrat pryč. Poté co jsme cestou k autu minuli sedící bandu concheros, kteří před chvilkou tančili, ozval se za námi hvízdot. Concheros nás zvali k sobě a ke kýblu domáckého fermentovaného moku PULQUE, že prý ho musíme ochutnat. "Vydojili jsme ho z támhletěch zelených krav" a mávli rukou za sebe na pole plné agáví :-) Udělal se kolem nás hlouček lidí včetně zvědavého policajta,, "indiáni" mi nalili kelímek skelného moku, připili jsme si, a tak jsem zas okusila něco nového. Juan řídil a tak pulque neriskoval, navíc mu prý moc nejede. Já jsem ze slušnosti vypila celý kelímek :-) Před rozloučením se s námi concheros rádi vyfotili a získala jsem i vytouženou fotku kloučka-jaguára.

a) Válečná porada po tanci - všimněte si hlavně indiánského dítěte, indiánské matky a typického indiánského nápoje Coca-Coly. b) Domorodci a gueros.



Do hlavního města Michoacánu Morélie jsme dorazili až večer, ubytovali se v hotelu a šli se podívat do centra. Centrum města je půvabně koloniální a v noci krásně nasvícené, pochoduje zde spousta lidí převlečených za strašidla a nabízejí výklad místních legend.

Shodou okolností se v Morélii zrovna odehrával mezinárodní hudební festival a na náměstí v altánu hrála brazilská kapela s houslemi v hlavní roli. Přesně tohle mi tolik chybělo!!! Kolem altánu byly rozestavěné židličky, tak jsme si sedli a koncert si naplno vychutnali. Brazilští hudebníci byli plní života a hravosti. Po koncertu jsme si od nich došli koupit cédéčka, nechali si je podepsat a já se nechala vyfotit s houslistou. Poté jsme si zašli do restaurace a cestou zpátky si prohlídli krásně nasvícenou katedrálu. Morelia je opravdu krasne mesto.

V neděli dopoledne jsme vyrazili prozkoumat okolí jezera Pátzcuaro. Nejprve jsme zavítali do vesnice s legračním názvem Tzintzuntzán (čti cincuncán), kde se nachází komplex pyramid pozůstalých z doby nadvlády Purhépečů (Tarasků) v oblasti. Dodnes místní obyvatelé mluví jejich řečí. Tzintzuntzán v purepéčtině znamená "místo kolibříků".

Vesnice okolo Lago de Pátzcuaro jsou proslulé tím, že mají nejlepší oslavy Dne mrtvých z celého Mexika, sjíždějí se sem davy mexičanů a turistů. My jsme zde byli asi týden poté, ale stále zde byly markantní stopy po velkolepých oslavách. Samozřejmě jsme se museli jít podívat na hřbitov a byla to úchvatná podívaná. Každý hrob byl ozdoben obrovským mnostvím květin a věncu a ofrend, rodiny si na vyzdobení svého hrobu dají obrovsky záležet. Dokonce tu hroby zdobilo např. letadlo či kolo vyrobené z květin.

Krom pyramid a hřbitova jsme v Tzintzuntzanu prozkoumali i místni trh. Na náměstí byla na zemi vystavená spousta barevné keramiky. V domcích opodál zas viselo  ohromné množství slaměných vánočních ozdob a když jsme se procházeli vesnicí, narazili jsme i na ulici doslova plnou vyrobků ze dřeva (dřevění Ježíšové, židle, truhly, sochy, atd.) a na dlouhou řadu kamenných soch vystavených k prodeji. Byli jsme se podívat i v parčíku vedle hlavního náměstí, kde se v jednom ze dvou kostelů zrovna odehrával křest několika miminek. Byla to zajímava podívaná, protože se tam sešlo několik generací včetně krásně tradičně oblečených babiček. Malým dětem se po křestu před vchodem do kostela házely bonbony a mince.

Po Tzintzuntzanu jsme navštívili Patzcuaro. Malebné městečko má nefalšovaný koloniální duch. Najdete tu staré baziliky a kostely, náměstí jsou obklopena červenobílými koloniálními domky a je na nich pořádně živo. Chvíli jsme seděli na kašně na hlavním náměstí a pozorovali bzukot patzcuařanů :-) byli jsme svědky svatby, kdy nevěsta na náměstí přijela na velkém běloušovi, za ní jel na poníkovi ženich, za nimi celá parta mariachis, svatebčané a okounící lidé (v tu ránu se ke svatbě seběhlo celé náměstí). Něco na to se po náměstí promenádovaly obří "marionetas", barevně oděné loutky, nejspíš tři králové. Potulovali jsme se koloniálními uličkami a město na nás dýchalo svou pohodovou a trochu tajemnou atmosférou.

 

Pozdě odpoledne jsme si v přístavu Patzcuara za 40 pesos koupili lístek na loďku, která nás dovezla na ostrůvek uprostřed Lago de Patzcuaro. Ostrov je pozoruhodný, protože má tvar hory Říp, celou jeho malou plochu pokrývají domky a vrcholek je korunován obří sochou revolucionáře Morelose (a jedním velkým stromem). Vyšplhali jsme strmými uličkami a točitým schodištěm až do vstyčené ruky samotného Morelose, kde jsme se kochali nádhernym pohledem na jezero a okolná vesničky. Pořádně fičel vítr a začalo se stmívat, takže jsme z Morelose byli svědky kýčovitého ale krásného západu slunce. Již za tmy jsme se loďkou vrátili do přístavu a vydali se zpátky do Morelie.

   

V pondělí jsme si sbalili saky paky a vydali se do rezervace Rosario, kam každoročně přilétají tisíce motýlů monarchů. Byl začátek sezóny a poslední dobou bylo docela chladno, takže jsme se báli, že motýli ještě nepřilétli, ale cestu jsme riskli.

Cestou do Rosaria jsme si ověřili, že Michoacán dostává své pověsti nebezpečného regionu. Vedle silnice jsme totiž uviděli obří bilboard s podobiznami čtyř hledaných zločinců, na jejichž hlavy byla od vlády vypsaná odměna až 30 MILIONŮ PESOS (45 českých)!!! Asi nějací vysoce postavení drogoví bossové. Juanovi by se sice do začátků s firmou peníze hodily, ale nakonec jsme se rozhodli zločince nehledat a pokračovali jsme za motýly. Cesta se nám lehce protáhla, protože GPSka nás z nepochopitelných důvodů vedla trasou asi o 30 km delší, což po těchto silničkách znamenalo asi hodinu jízdy. Nakonec jsme však cíle dosáhli.

V Rosariu nám přiřadili průvodce (do rezervace nesmíte sami) a po půl hodině intenzivního šplhu jsme došli do místa, kde odpočívali motýli. Najednou se před námi otevřel pohled na les plný úplně šedivých stromů- byly pokryté sedícími motýli. Spousta monarchů poletovala ve vzduchu ale větsina byla buď na stromech, nebo se plazili po zemi a vypadali, že je daleká cesta opravdu vyčerpala. Průvodce nám však vysvětlil, že je zima a proto prý se nehýbou, s větší teplotou prý vyvíjejí větší aktivitu.

A takto ti krasavci vypadají, a) na zemi b) na stromech (VŠECHNO to šedivé jsou motýli se sklopenými křídly):