Těsně před víkendem mi dali vědět, že se uvolnilo jedno místo v želvařském kempu na pobřeží pacifiku (stát Guerrero, nedaleko Acapulka). Tak jsem zajásala.
S kamarádkou jsme v pátek večer dorazily na místo srazu, kde nás uvítala obří plyšová želva a uvnitř ní jeden úžasný nadšený klučina známý pod pseudonymem Requiem. Celkově bylo na první pohled zřejmé, že partička okolo želv je složená ze super lidí (hlavní složení= studenti biologie). Hlavní organizátorka, Tallarin (nudle), nás nalodila na autobus a už jsme si to šupajdili na západ. Celou noc jsem prospala, probudila jsem se akorát když probíhala kontrola autobusu a kontrolující ozbrojenec nejenže podezřele šátral po věcech, ale ještě se s ním šířil nepříjemný závan potu. Takovéto kontroly bývají v dálkových autobusech hodně časté, bohužel se však může stát, že jde o falešnou kontrolu a okrádání.
Se svítáním jsme dorazili na onu pláž. Než jsme se stihli rozkoukat, strčili nám do ruky mrňavoulinkaté karety urputně kroutící ploutemi. Člověk by je nejradši umazlil k smrti, ale soudný rozum mu to nedovolil :-) navíc na to nebylo moc času- karety se narodily kolem půlnoci a tak bylo nutné je co nejdříve vypustit, a to velmi opatrně. Nesměly být v cestě rýhy např. od bot, a hlavně se jich člověk po vypuštění už nesměl dotýkat. Důvod: Když se taková kareta narodí, začne vstřebávat informace o svém okolí, "nahrávat" konzistenci písku atp., aby v dospělosti poznala správnou pláž, kam se má ke kladení vajec vracet. Krom toho má v hlavě jakýsi "magnet", pomocí kterého se orientuje v magnetickém poli země a doplave na správnou pláž. Na zem se vrací klást jen samičky, samečkové zůstávají celý život v moři.
Všechna vypuštěná novorozeňata se střelhbitě začala posouvat směrem k vlnám. Sebemenší vlnka karety převrátila nebo spláchla zase na začátek, ale vždy se obrátily a běžely dál dokud je nepohltilo moře. Po cca půl hodině na už pláži nebyla ani želví noha.
Mořské želvy jsou jedním z nejstarších druhů na světě s cca 200 miliony let evoluce. Na světě existuje 8 druhů mořských želv (všechny s ohrožením vyhynutí) a 7 z nich připlouvá hnízdit na mexických plážích (2 jsou endemické, nacházejí se jen v Mexiku). Na pláž v Guerrero, kde jsme byli, připlouvají tři druhy: tortuga golfina, prieta a laúd. My jsme vypustili vylíhlé hnízdo tortugy golfiny. Tyto karety v dospělosti měří 70-90 cm a váží cca 50 kg. Tortuga laúd, Dermochelys coriacea, je největší na světě s délkou 2 metrů (!!!) a váhou 600-800 kg, podle fotek vypadá opravdu jak z dob dinosaurů. Tortuga laúd tráví svůj život kolováním mezi Japonskem, Chile a Mexikem. Na pláž, kde jsme byli, připlouvají pouze asi 3 ročně a odhaduje se, že během 2 let druh vyhyne... satelitní pozorování totiž dokázala, že se velká část želv ztrácí u břehů Japonska- nejspíše v rybářských sítích nebo i jako záměrný úlovek. 
Po vypouštění jsme postavili stany pod přístřeškem na pláži a následovaly dvě přednášky o karetách a jejich ochraně v campamentos tortugueros. Odpoledne se jelo na výlet do mangrovových hájů, poté jsme relaxovali a hráli volejbal. Kolem desáté večer jsme založili táborák a první skupina se vydala na hlídku po dlouhé pláži. Potmě, bez svítilen, aby nevyplašili případné želvy na pláži. Ani nedošli daleko a už pro nás přiběhl posel, že prý našli právě vylezlou želvu a máme se jít podívat. Dospělá kareta sice není žádné tintítko, ale stejně ji potmě lze přehlédnout, a tak je nutné hledat neomylnou známku příchodu želvy- rozrytou brázdu kolmou na břeh. V prvních okamžicích je želva velmi plachá a nesmí se vystrašit, ale jakmile ploutvemi vyhrabe díru a začne klást vejce, dostane se do tzv. "transu". V tomto stavu na ni lze zezadu svítit baterkami, želva si toho ani nevšímá a soustředěně klade (cca 100 vajec v jednom hnízdě každé 2-3 roky). Naprosto udivení jsme bez dechu sledovali, jak nádherná obrovitásnká kareta klade a vejce jako pingpongové míčky padají dolů do jámy. Dokonce jsme si ji pohladili po krunýři. Když dokladla, zhasli jsme světla, kareta se pomalu dostala z transu a doplazila se zpátky do moře. Nelze slovy popsat, jak moc mě ta podívaná vzala... je to zážitek na celý život. Po fascinující podívané jsme se vrátili k táboráku a Julián nás zahrnoval spoustou strašidelných historek (o tom v blogu někdy jindy).
Při hlídkování na pláži jsme si všimli zajímavého fenoménu- když se kopne do písku, zazáří v něm spoustu částeček. Je to dané fluorescencí planktonu, který byl vyvržen na pláž. Stejným způsobem zářily i vlny těsně poté, co se převrátily a ve vířící pěně fluoreskoval plankton.
Druhý den jsme se vzbudili poměrně pozdě i přesto, že nám do stanu pařilo ranní slunce. Hlavním bodem dne byl výlet v kajacích do mangrovových hájů. Dostali jsme se docela hluboko, okolo nás křičela hejna ptáků a my si připadali dobrodružně, když jsme slalomem proplouvali mezi kořeny a trsy, stejně jako to provádí krokodýli. Odpoledne jsme se ještě byli podívat do "criaderos", oploceného místa kde bylo zahrabaných x desítek hnízd a čekalo se na jejich vylíhnutí. Hnízda musí být zahrabána v přesné hloubce, protože potřebují teplotu v určitém rozmezí (golfina kolem 28-32 stupňů), aby se embrya správně vyvíjela. V teplotě 30-32 stupňů se většinou líhnou samičky, ve 28-30 stupních samečkové. Želvy nejdříve proklovnou skořápku vajíčka výrostkem na zobáku, a poté se několik dní soukají nahoru. Teprve po vyvření z písku se oficiálně "narodí".
Po návštěvě criaderos jsme uklízeli pláž od odpadků ... lidi jsou někdy opravdu prasata. Navíc igelitové pytle jsou pro želvy nebezpečné, v moři si je mohou splést s medúzami, pozřít je a udávit se. Večer jsme se ještě koupali a kolem deváté nastoupili na náš autobus směr D.F., domů jsme dorazili asi v šest ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat