Taxco a Chiconcuac

V sobotu rano jsme s Dasou, Luckou a Juanem vyrazili smer Cuernavaca. Po silene jizde po silene dalnici (neprestavaji me fascinovat ostre zatacky) jsme dorazili do vesnice Chiconcuac, kde ma Juan chatu, driv tam bydlela jeho babicka.  Juan si zapomnel klice, a tak se do vlastni chaty musel vloupat :) za vraty na nas vykoukla nadherna zahrada a polovenkovni dum- treba kuchyn a obyvak totiz mely strechu, ale ne steny.

Po rychle zastavce v Chiconcuacu jsme pokracovali do Taxca, mestecka UNESCO s asi 80 000 obyvateli. Taxco je rozlozene na strmych svazich a nachazi se pobliz stribrnych dolu, a tak je vyhlasene NEUVERITELNE levnymi vyrobky ze stribra. Jeho uzke a strme ulicky jsou plne stanku s tunami stribra, nemohly jsme tomu vubec uverit. Chudak Juan na nas tri holky cekal, zatimco jsme se radily a urputne skupovaly vse co nam prislo hezke :) 

Tak se dělaj tortily!

Kdyz uz jsme mely nakupovani na trhu plne zuby, vydali jsme se vzhuru do kopce podivat se na katedralu. Zvenci moc hezka, zevnitr uz tolik ne... na muj vkus moc zlata. Na katedralu v Xalape ale  uz nejspis zadna jina mit nebude.

Taxcem se prohani spousty bilych VW broucku, opravdu jeden za druhym (zejmena taxiky). Je to nejspis dano tim, ze jsou to jedina auta, ktera se do tech ulicek vejdou :-) Ale i jinde v Mexiku je jich plno, protoze pry pred x lety to byla velmi levna a nerozbitna auta (coz je zda se pravda, jelikoz se jich za ty leta nestacilo moc rozbit a dal vesele brazdi mexicke silnice).

Obed jsme si dali v restauracce s krasnym vyhledem na katedralu a na mesto (enchiladas verdes, zabalene tortily s kuretem, se syrem a zelenou salsou). Dali jsme jeste jednu rundu po trzich, ale uz jsme byli hrozne unaveni - ve meste bylo strasne vedro a brozeni se mezi lidmi na trhu bylo velmi namahave - a tak jsme se kolem seste vydali do zeleneho azylu v Chiconcuacu. Cestou jsme si nakoupili spoustu jidla a piti, takze jsme si vecer mohli pripravit bajecnou hostinu a cuba libre, poustet si hudbu z Juanovych repraku a tancit v zahrade :) co vic si prat...

Druhy den jsme se vzbudili pozde, lehce prejeti, a vydali se zpet do D.F. Prace na projektu :((

Xalapa

Opet pisu ze skoly (cekam na hodinu Mechaniky materialu), takze se prispevek bude muset obejit bez spravne ceske diakritiky.

Vcera kolem jedenacte jsme se vratili z nabiteho vikendu v Xalape a okoli. Xalapa se nachazi presne tady.

Kvuli memu "bajecnemu" rozvrhu jsme se s Barou a Juanem v patek z Mexico city vydali az po 7me hodine vecer, za coz nas stihl kruty trest brutalniho provozu po ceste z mesta. Kdyz jsme se jakz takz vymotali, jeste nas cekalo ztraceni se ve meste Huamantla, protoze hlavni tah mestem byl prerusen z duvodu slavnosti Huamantlada (pry se v ulicich prohani byci, neco jako v Pamplone). Jelikoz uz byci stejne po ulicich nebehali a my jsme meli velke zpozdeni, uhaneli jsme dal mexickou krajinou. Ve tme jsme mohli rozeznavat obrysi nadhernych tycicich se hor, vcetne nejvyssi hory Mexica, Pico de Orizaba se svou vyskou pres pet km.

Velkym zazitkem byla jizda po Mexicke dalnici. Krom toho, ze znaceni nic moc, je take na dalnici strasne moc ostrych zatacek (v kopcovitych oblastech)! Konstrukter dalnice musel byt asi neustale nalozeny v tequile, jinak si to nedokazu vysvetlit.

Kolem druhe hodiny ranni jsme dorazili do Xalapy a ubytovali se u starsiho bratra Juana, Javiera, ktery se tam cerstve prestehoval z Mexico city se svou zenou Isabelou. Na uvitanou nam nalili panaka ("caballito") mezcalu, silnejsiho bratra tequily z jineho typu agave.

Rano Juan zustal doma a pomahal Javierovi a Isabele vybalovat bedny. My jsme se zatim s Barou vydaly do antropologickeho muzea v Xalape, ktere je druhe nejvyhlasenejsi po antrop.muzeu v Chapultepecu v Mexico City. Cekala tam na nas spousta obrich nekolikatunovych Olmeckych hlav, kazda trochu jina. Krom hlav tam bylo obrovske mnoztvi exponatu (30 000 vystavenych, zbytek nekde ulozenych) z dob az 2000 pr.n.l., ktere byly nalezeny v golfske oblasti (okoli mesta Veracruz, podel pobrezi). V antropologickem muzeu jsme ocenili i krasnou zahradu...

Na pokladne jsme se zeptali, jak se dostat do ekologickeho parku Mahuiltepec, ktery se nachazi na jednom zalesnenem (spis zapralesnenem) vrsku primo uprostred Xalapy. Dostali jsme odpoved, ze je to jen par bloku a tudiz jsme usoudily, ze taxik nebude treba.. ale ouha. Po chvili chozeni ulicemi jsme se zacaly citit znacne neprijemne, nebot jsme strhavaly obrovskou pozornost... v hlavnim meste to jeste jakz takz ujde, na Tecu se neustale pohybujeme mezi bohatymi nemexickymi mexicany, zijeme v umele bubline. V Xalape to vsak byla jina, pritomnost dvou svetlovlasych divek nikomu neunikla, lidi pokrikovali, auta stavela a na ulicich jsme obcas potkaly takova individua, ze jsem prestala vytahovat fotak a pridaly jsme do kroku.

Ekopark Mahuiltepec nastesti nebyl daleko. Pred vchodem jsme jeste u stanku koupily plny kelimek narezaneho kokosu (samozrejme s chili), az na to ze jsme pak zjistili ze to vubec nebyl kokos, ale jakasi zelenina chutnajici jako jablko, mrkev a kokos v jednom. V parku jsme se poprve stretly s dzungli. Bujna vegetace prekypujici organismy. Vzduch jak v pradelne. Spousta orchideji. Nadhera.

Pomalu jsme se prochazely a vysplhali na "vrchol", kde jsme se mohly poradne pokochat vyhledem z rozhledny. Xalapa se pred nami rozprostirala jako na dlani, hezoucke mesto posazene v doliku mezi horami v tropickych lesich. Z rozhledny jsme take mohly obdivovat nedalekou obri horu Cofre del Perote, kolem niz se rozprostira narodni park stejneho jmena.

Kolem pate jsme vylezli z ekoparku a odchytly si taxik do centra (nastesti si Bara vsimla ze nema taxametr, takze jsme cenu dohodly predem). Vystoupily jsme pred katedralou a hned nas ohromil pohled na jeji portal, sestaval totiz z obrovskeho mnozstvi cerstvych kvetin. Kdyz jsme nakoukly dovnitr tak jsme zjistily, ze nejen portal, ale cela katedrala byla plna krasne vonicich orchideji a dalsich kvetin! Vsichni svetci byli podestlani kvetinami, na pilirich visela velka kvetinova srdce a z nejvetsiho srdce vystupoval sam Jezis. Vune, ktera se katedralou linula, byla nepopsatelne krasna... ne nadarmo se Xalape prezdiva "ciudad de las flores", mesto kvetin. Prizvisko pry vymyslel Humboldt pri sve navsteve roku 1804.

Kousicek od katedraly je Parque Juarez, neco mezi namestim a parkem se spoustou stanku s dobrotami. Daly jsme si plnene churros (strasne nezdrave smazene testo) a smazeny banan s kremem a marmeladou, jednim slovem SLAST.

Po extazi s  nezdravym jidlem jsme se prochazely ulicemi a narazily na obrovske zastresene trziste. Tim jsme chodily doslova s ocima navrch hlavy a snazily se vstrebat uplne vsechno. Na prodej byly hromady chili papricek - mimochodem, z Xalapy pochazi slavne papricky Jalapenos - spousty divneho ovoce, praseci rypaky a kuze, nadherne a levne kvetiny atd., proste vsechno co si clovek muze na trzisti predstavit. Koupily jsme Isabele tri krasne gerbery za necelych 30 korun (!) a vydaly se zpatky ke katedrale cekat na Juana, ktery se nabidl ze nas vyzvedne.

Nez pro nas vsak prijel, jeste se nam stihla stat neprijemna udalost- Baru obtezoval jakysi spinavy clovek bez nohy a ruky, ktery nepochopil ze mu Bara ruku proste nepoda, a byl znacne vlezly, takze jsme odesly jinam a tesily se na privetivost Javierova domku. Tam jiz naplno probihalo vybalovani a zutulnovani (prijeli i rodice), a tak jsme se s Barou chopily plneni obri krasne knihovny. Pred pulnoci nas Isabela odvezla do hotelu.

Rano jsme se na snidani shledali se skoro celou rodinou- Juanem a jeho dvema bratry, rodici, Isabelou.
Vetsina si dala spravnou mexickou snidani - chilaquiles, opet tortily na jiny zpusob.
Po snidani jsme se vydali pres nedaleke malebne mestecko Coatepec do jeste malebnejsi vesnice Xico, ktera nas nadchla svoji atmosferou... vesnice je posazena mezi kopci a pralesy, dycha tam tropicke klima, ulice zdobi vlajici snury barevnych papirku, na ulicich parkuji staricka auta, tu a tam narazite na osla ci kone.


Z Xica vede prasna cesta k vodopadum Tlaxcala. Cestou jsme mijeli dzungli se spoustou bananovniku, kavovych keriku, kvetin... Za vlast padlo mnoho nadherne barevnych motylu co se nestihli uhnout nasemu autu. Vodopady jsme nejprve spatrili seshora, pres most a pesinkou jsme sesli az k nim. Celou dobu mrholilo, tady pry nic neobvykleho- prsi tu 300 dni v roce! Koupat jsme se tu kvuli obrovksemu proudu nemohli, vsudypritomnou vodu jsme si stejne uzili az az. Neprestavali jsme se udivovat epifytickym rostlinam a motylum (videla jsem i jednoho ostre modreho...).


Nez jsme odjeli, neodolala jsem a ve stancich si koupila levne nausnice a nahrdelnik vyrobeny z kavovych zrn. Krom toho jsme se obcerstvili "clamadou", coz je vylepsena "michelada". Clamada je pivo s limetkou, rajcatovym dzusem, chili a soli na okrajich sklenice... teda pivem uz se to moc nazvat neda. Ze stanku jsem si jeste odvezla lahev kavoveho "Torito", coz je sladky liker vzdalene se blizici chuti baileys.

Dalsi zastavkou byl Cafetal, kavova plantaz kde nas cekala exkurze ohledne vyroby kavy. V oblasti je totiz idealni nadmorska vyska a klima k jejimu pestovani (mimochodem Mexiko je paty nejvetsi vyvozce kavy). Mily pruvodce nam vysvetlil proces od sameho rustu kavovniku az po trideni a prazeni, a nakonec nam pripravil ochutnavku zdejsiho espressa. Bylo to nejlepsi presso v mem zivote, pri nejmensim jsem si ho nejvice uzila!

Nasledne jsme si v Coatepecu dali naprosto vynikajici obed v restauraci s morskymi plody Casa Bonilla... ja mela plnou naloz "Pulpo enchipotlado", chobotnici s omackou chipotle, MNAM!!! Ke skvele nalade pridal kytarista, ktery nam hral tak hezke mexicke melodie, ze se otec i bratri u naseho stolu se dali do zpevu :) Po jidle jsme se rozloucili s rodici a s mladsim bratrem, a pokracovali jsme s Javierem a Isou do slavne botanicke zahrady u Coatepecu. Tam me nadchla zejmena pralesni cast a nadherne orchideje.

Kolem seste hodiny jsme opustili botanickou zahradu, rozloucili se a vyrazili zpet do D.F., tentokrat nam cesta zabrala  pouhe 4 hodiny- kupodivu nebyl nijak hrozny provoz, presto ze byla nedele vecer.

Xochimilco, salsa, Frida Kahlo a Estadio Azteca

V sobotu nas cekala velka oslava na barevnych lodkach 'trajineras' ve ctvrti Xochimilco. Seslo se nas asi padesat zahranicnich studentu a Mexicanu, takze jsme zabraly tri lode a hura do kanalu.

Na kazde lodi je kluk lodivod, ktery dlouhym bidlem odpichava ode dna (neco jako gondolier). Uprostred lodi je dlouhy stul a spousta zidlicek, takze se tam da usporadat skvela hostina. Alkoholu jsme meli dostatek, a tak jsme zacali slavit narozeniny finky Titty (ktera nam privezla finskou lekoricovou dobrotu salmiaki). Odpoledne bylo vesele, zpivali jsme, soulodili s dalsimi dvema lodemi, kolem nas projizdely ruzne jine lodky a nabizeli nam vse mozne, a tak jsme se zasobovali napr. litrovymi sklenicemi manga a jinych ovoci, chipsami, kukuricemi... vplouvali jsme do vselijakych romantickych odbocek se spoustou vrb, v jedne zatacce jsme potkali policejni trajineru (panove byli vysmati, ze by bumbali?). Jediny problem nastal pri potrebe na malou, museli jsme vyhopsat nekomu na zahradu a tam vykonat potrebu :) ale samozrejme byly po ceste i regulerni zachody.

Xochimilco je normalni ctvrt jako kazda jina, je tam spousta potulujicich se psu a kocek, lidi opestovavaji a hnoji policka, plavi se kanalem jakoby to byla chuze po ulici. Jedna holcicka se smele plavila na kusu polistyrenu, v jedne ruce zmrzlinu, v druhe bidlo :) Driv bylo cele mesto takto postavene na ostrovech (za dob Azteku).

Po ctyrech hodinach plaveni a slaveni se uz zacalo stmivat, a tak jsme zaplatili asi 60 kc za osobu a doplavili se zpatky do pristavu. Odtud jsme vyrazili do slavne salsateky Mama Rumba, kde jsme narazili na problemy hned u vstupu. Nechteli dovnitr pustit kamarady v kratasech!  V klubech a tancirnach se tu musi dodrzovat prisna pravidla odivani, dostatecne neupravenou osobu dovnitr zkratka nepusti. Dokonce obcas dochazi k diskriminaci- kdyz ma nekdo zahranicni, svetly ci blondaty vzhled, pusti ho dovnitr prioritne...

Nakonec jsme se dovnitr dostali a pustili se do viru salsy. Hrala ziva hudba a zrovna probihala hodina (byva 2x tydne), tak jsme se pripojili a naucili se par kroku. Pak uz nasledovalo volne salsovani... ve chvilich odpocinku jsem pozorovala tancici pary a nemohla se na ne vykoukat... nadhera... maji to proste v krvi!

Castillo de Chapultepec a první týden školy

Po patecnim vyletu na pyramidy jsme v sobotu opet vyrazili objevovat mesto. Nas mily pruvodce Hector vzal auto, bratra s dalsim autem a tudiz se 3 Finove, 2 Cesky, 1 Srb, 1 Australanka a 2 Mexicani mohli vydat do centra. Cilem byl zamek Castillo de Chapultepec.

Nazev Chapultepec pochazi z puvodniho jazyka Nahuatl a znamena "Kopec kobylek". Na tomto miste stalo sidlo Azteckeho vladce Moctezumy II, konkvistadori tam vsak roku 1785 zacali stavet evropsky ladeny palac, ve kterem pozdeji zili vsemozni zastupci spanelskeho krale. Od roku 1864 si ze zamku udelali kralovskou residenci Maxmilian Habsbursky a jeho zena Carlota, kdyz prijeli na cas vladnout Mexiku. Po padu imperia v zamku bydlela rada mexickych prezidentu.

 

Castillo de Chapultepec je od roku 1944 zmenen v Narodni historicke muzeum. Trochu mi pripomnel ceske zamky, vsak take jeho staviteli byli evropane. Krome expozic komnat a sini tak, jak to bylo za Maxmiliana Habsburskeho, tam byla take zajimava vystava o Mexika za doby Emiliana Zapaty a revoluce (odtud zapatiste). Uprostred prohlizeni teto vystavy nas obalil hloucek mexickych decek a jejich ucitelek ze statni skoly, ze pry by si moc radi pocvicili anglictinu a jestli bychom jim mohli zodpovedet par otazek. Deti byly nejprve stydlive, ale po kratke konverzaci (ktere zvire a barvu mame nejradeji, a tak podobne) se s nami vsechny chtely fotit na pamatku. Byl to hezky zazitek :)

Ze zamku se nam naskytl skvely vyhled na Mexico City. Videli jsme nejvyssi budovy v Latinske Americe a mrakodrapy s nejdrazsimi byty.

Po prohlidce jsme pokracovali do "Bosque de Chapultepec", les Chapultepec. Zamek je totiz obklopen nadhernou zahradou a lesem, kde se da nadherne odpocivat, chodit, behat, nebo se projizdet na lodce po velkem jezere. My jsme se prochazeli po krasnem trhu plnem barevnych cetek a spousty exotickeho ovoce, slanosti i sladkosti, ktere jsme samozrejme museli ochutnat.

Ja jsem si napr. dala jakesi oplatky chutnajici jak papir, slepene karamelem, a take plod ovoce Tamarindo obaleny chilli. Po kousnuti do teto ostre cervene pozivatiny se kazdemu skrivil usmev, a tak jsme zbytek uboheho tamarindu museli vyhodit.

V parku jsme potkali obrovska kvanta blesatych veverek, takze jsem si nemohla odpustit si jich par vyfotit. Jedna krasne pozovala na stanku se sladkostmi a babka prodavacka ji zespod hazela orechy.

Z Chapultepecu jsme se pote vydali pesky na velkou tridu Avenida Reforma, kde na vysokanskem piliri stoji nebo spis leti "Angel de la Independencia", zlaty andel symbolizujici nezavislost Mexika. Vyblejskli jsme se s andelem a frrr na obed do malebne ctvrti Coyoacan. V coyoacanu jsou roztomile obchudky, kavarnicky, stanky s mexickym jidlem, trhy. Uprostred mercado (trhu) nas Hector zavedl k jedne restauracce s hrozne levnymi a naprosto vynikajicimi Quesadillas, tortilami zapecenymi se syrem a ruznymi dobrotami. Vse jsme zavrsili bajecnou zmrzlinou v nedaleke zmrzlinarne, a tak nam zbyly plne zaludky a dobra nalada.

Po hezkem dni nas Hector a jeho bratr odvezli domu a mohli jsme se pripravit na vecerni akci, o par ulic vedle totiz v pronajatem domku nekteri zahranaci poradali party. Ta se poradne rozjela, a tak dalsi den musel byt spise odpocinkovy :) V nedeli jsme se tedy s Barou, Juanem a Hectorem vydali na obed opet do Coyoacanu. Tentokrat do mistecka s morskymi plody, take vynikajicimi. Po obidku jsme se vydali do kina na Pocatek, skvely film ale slozity a ve spanelstine, takze obcas narocny na pochopeni.

 

A uz tu bylo pondeli, prvni den skoly! Tec byl najednou jak obri mraveniste, plny lidi kteri zmatene hledali sve tridy. Prvni hodinu jsem mela Mechaniku materialu II, ve spanelstine, a tak jsem si prisla trochu jak ve spanelske vesnici. Navic tam byli sami chlapi... nastesti to uci moc sympaticka profesorka, coz me uklidnilo :) Nasledovala Imagenologia medica, zobrazovaci metody ve zdravotnictvi. Tam byli starsi spoluzaci z biomed.inzenyrstvi a kupodivu jsem se chytala mnohem vic nez na mechanice.

V utery jsem mela dalsi dva ze svych 4 predmetu, Pristroje v medicine a Elektricke obvody II. Rano jsem navic mela volitelne tancovani tance Cumbia, puvodem z Kolumbie (salsu jsem si vzhledem k blbemu rozvrhu nemohla zapsat). Dalsi dny uz se mi opakovaly laborky a dalsi teoreticke hodiny z mych 4 povinnych predmetu. Ve stredu jsem navic byla na volitelne Digitalni fotografii a tak me to nadchnulo, ze jsem si hned zapsala i hodinu pro pokrocile a kazdou stredu tak mam sest hodin fotografovani v kuse. No, snad se za ten semestr trochu naucim fotit a fotky upravovat :)

Hodiny tu probihaji nasledujicim zpusobem: nesmi se prijit vic jak o 5 minut pozde, jinak ucitel muze nedovolit vstup na hodinu. Prvni hodinu vsichni ucitele mluvi hlavne o sobe a navzajem se predstavujeme, coz zabere vetsinu hodiny. Z hodiny  na hodinu je spoustu domacich ukolu, a navic se behem semestru delaji troje "parciales", takove tri mensi zkouskova obdobi, aby se studenti v semestru neflakali. V kazdem predmetu se take pracuje na minimalne jednom tymovem projektu, pripadne se v tymech resi domaci ukoly.

Hurá na pyramidy!

Pátek byl nádherným završením Orientation Weeku- jeli jsme do Teotihuacánu na pyramidy! Teotihuacán je jen asi 50 km daleko od Mexico City, a tak většinu času ze skoro dvouhodinové jízdy jsme jeli přes samotné hlavní město. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila jak je obrovské... žije tu asi 25 milionů obyvatel, ale přesné číslo nikdo neví, jelikož v tak velkém městě se sčítání obyvatel dělá dost špatně. Cestou jsme míjeli i chudé čtvrti a kopce hustě pokryté ulicemi, kam bych nejspíš bez obrněného auta a revolveru dobrovolně nešla :)

Část obrovitého předměstí Mexico City

V Teotihuacánu jsme vylezli z autobusu a hned na nás čekala první podívaná, "voladores"- aztécký rituál létajících mužů (slovo volador pochází od slova "volar"= létat). Název „voladores“ je odvozen od španělského „volar“, což znamená létat. Jejich spočívá v tom, že nejprve vystoupají na vysoký stožár, sedí na jeho vrcholku na čtvercovém dřevěném rámu a smotávají lana. Zpravidla je jich pět, jeden z nich pak začne na rozšířeném vrcholku stožáru pískat na flétnu, bubnovat, tančit a přitom se uklání do všech čtyř světových stran. Div divoucí že to všechno v takové výšce zvládá. Čtyři ostatní začnou přepadávat zády dozadu do volného prostoru. Pomalu se roztáčí čtvercový rám a oni hlavou dolů začínají klesat, čímž opisují ve spirále stále větší a větší kruhy.

I oblečení voladores má svůj význam a je plné symbolů. Kónická čepička je zakončená malým vějířkem, který představuje ocas ptáka a sluneční paprsky. Barevné stuhy vzadu na čepičce při letu vlají a symbolizují vytoužený déšť, jejich barvy napodobují duhu. Zbytek pokrývky je pokryt pestrými květy, symboly úrodnosti půdy.

 

 

Po shlédnutí tohoto úžasného rituálu jsme se pustili přímo do ruin Teotihuacánu. Pořádně se neví, kdo Teotihuacán postavil- jisté je, že Aztékové do tohoto města přišli již když stálo. Měli za to, že monumenty podél dlouhé hlavní třídy byly hrobky, a tak tuto cestu pojmenovali "Calzada de muertos", třída mrtvých.

Calzada de los Muertos- pohled z Pyramide de la Luna, vlevo Pyramide del Sol

 V době největšího rozkvětu měl Teotihuacán 80 000 obyvatel, nyni je tam jen par set turistů :)

Nopálový kaktus při cestě na Pyramide del Sol

 

Podívali jsme se i do muzea přímo v areálu, kde byla vystavena spousta krásně propracovaných sošek duchovních vůdců a vládců, kamenných rytin bohů a personifikovaných zvířat a také velká maketa města v jeho původní podobě. Byla zde i odkryta část obrovského pohřebiště, takže jsme mohli shlédnout vyparáděné kostlivce s různými šperkami (např. napodobujícími lidskou čelist, viz obrázek).

Krásně propracované Aztécké postavičky lidí z vyšší společnosti

Po muzeu jsme se vydali na třetí největší pyramidu na světě, pyramidu slunce (Pyrámide del Sol), která má základnu stejně velkou jak Cheopsova pyramida v Egyptě, je však nižší. Strmé schody daly zabrat nejednomu turistovi, byla tam vysloveně fronta, ale po dobytí vrcholu se naskytl opravdu úchvatný pohled na vše, co zbylo z bájného Teotihuacánu.

Pohled  z Pyramidy Slunce, v pozadí Pyramida Měsíce

Naše skupina již byla ke konci prohlídky silně uťapaná, a tak se jim ani nechtělo vylézt na Pyramidu měsíce (Pyrámide de la luna)... Mně se však nechtělo z Teotihuacánu odjet, anichž bych vyšplhala na obě hlavní pyramidy, a tak jsme se s pár dalšími sebrali a pyramidu doslova vyběhli. Odměnou nám byl nádherný pohled na Calzada de los Muertos a všechny pyramidky, jež hlavní třídu dodnes lemují.

Po náročném dni jsme měli nárok na pořádný dlabanec, a tak jsme kousíček od pyramid zapadli do restauračky "Lety". Menu měli za devadesát pesos a byla v něm dle výběru polévka a hlavní jídlo- já si dala již vyzkoušenou Sopa Azteca (mńam mńam) a pro mě nové Enchiladas con mole rojo, tortily zas na jiný způsob, zalité omáčkou připravenou z čokolády, chilli, se sýrem. Kamarádi Mexičani říkali, že toto jídlo buď člověk musí zbožňovat, nebo nenávidět... asi to tak bude, většině lidí nechutnala ale mně celkem ano (že by to bylo tou čokoládou?)... Zapila jsem to mojí oblíbenou růžovou džuso-limonádou Boing z ovoce Guayaba :)

Jeden z posledních pohledů z Pyramidy měsíce před odjezdem. Tihle dva si udělali romantickou osamocenou chvilku za sombrérem na jedné z pyramid... to nešlo nevyfotit :)