Xalapa

Opet pisu ze skoly (cekam na hodinu Mechaniky materialu), takze se prispevek bude muset obejit bez spravne ceske diakritiky.

Vcera kolem jedenacte jsme se vratili z nabiteho vikendu v Xalape a okoli. Xalapa se nachazi presne tady.

Kvuli memu "bajecnemu" rozvrhu jsme se s Barou a Juanem v patek z Mexico city vydali az po 7me hodine vecer, za coz nas stihl kruty trest brutalniho provozu po ceste z mesta. Kdyz jsme se jakz takz vymotali, jeste nas cekalo ztraceni se ve meste Huamantla, protoze hlavni tah mestem byl prerusen z duvodu slavnosti Huamantlada (pry se v ulicich prohani byci, neco jako v Pamplone). Jelikoz uz byci stejne po ulicich nebehali a my jsme meli velke zpozdeni, uhaneli jsme dal mexickou krajinou. Ve tme jsme mohli rozeznavat obrysi nadhernych tycicich se hor, vcetne nejvyssi hory Mexica, Pico de Orizaba se svou vyskou pres pet km.

Velkym zazitkem byla jizda po Mexicke dalnici. Krom toho, ze znaceni nic moc, je take na dalnici strasne moc ostrych zatacek (v kopcovitych oblastech)! Konstrukter dalnice musel byt asi neustale nalozeny v tequile, jinak si to nedokazu vysvetlit.

Kolem druhe hodiny ranni jsme dorazili do Xalapy a ubytovali se u starsiho bratra Juana, Javiera, ktery se tam cerstve prestehoval z Mexico city se svou zenou Isabelou. Na uvitanou nam nalili panaka ("caballito") mezcalu, silnejsiho bratra tequily z jineho typu agave.

Rano Juan zustal doma a pomahal Javierovi a Isabele vybalovat bedny. My jsme se zatim s Barou vydaly do antropologickeho muzea v Xalape, ktere je druhe nejvyhlasenejsi po antrop.muzeu v Chapultepecu v Mexico City. Cekala tam na nas spousta obrich nekolikatunovych Olmeckych hlav, kazda trochu jina. Krom hlav tam bylo obrovske mnoztvi exponatu (30 000 vystavenych, zbytek nekde ulozenych) z dob az 2000 pr.n.l., ktere byly nalezeny v golfske oblasti (okoli mesta Veracruz, podel pobrezi). V antropologickem muzeu jsme ocenili i krasnou zahradu...

Na pokladne jsme se zeptali, jak se dostat do ekologickeho parku Mahuiltepec, ktery se nachazi na jednom zalesnenem (spis zapralesnenem) vrsku primo uprostred Xalapy. Dostali jsme odpoved, ze je to jen par bloku a tudiz jsme usoudily, ze taxik nebude treba.. ale ouha. Po chvili chozeni ulicemi jsme se zacaly citit znacne neprijemne, nebot jsme strhavaly obrovskou pozornost... v hlavnim meste to jeste jakz takz ujde, na Tecu se neustale pohybujeme mezi bohatymi nemexickymi mexicany, zijeme v umele bubline. V Xalape to vsak byla jina, pritomnost dvou svetlovlasych divek nikomu neunikla, lidi pokrikovali, auta stavela a na ulicich jsme obcas potkaly takova individua, ze jsem prestala vytahovat fotak a pridaly jsme do kroku.

Ekopark Mahuiltepec nastesti nebyl daleko. Pred vchodem jsme jeste u stanku koupily plny kelimek narezaneho kokosu (samozrejme s chili), az na to ze jsme pak zjistili ze to vubec nebyl kokos, ale jakasi zelenina chutnajici jako jablko, mrkev a kokos v jednom. V parku jsme se poprve stretly s dzungli. Bujna vegetace prekypujici organismy. Vzduch jak v pradelne. Spousta orchideji. Nadhera.

Pomalu jsme se prochazely a vysplhali na "vrchol", kde jsme se mohly poradne pokochat vyhledem z rozhledny. Xalapa se pred nami rozprostirala jako na dlani, hezoucke mesto posazene v doliku mezi horami v tropickych lesich. Z rozhledny jsme take mohly obdivovat nedalekou obri horu Cofre del Perote, kolem niz se rozprostira narodni park stejneho jmena.

Kolem pate jsme vylezli z ekoparku a odchytly si taxik do centra (nastesti si Bara vsimla ze nema taxametr, takze jsme cenu dohodly predem). Vystoupily jsme pred katedralou a hned nas ohromil pohled na jeji portal, sestaval totiz z obrovskeho mnozstvi cerstvych kvetin. Kdyz jsme nakoukly dovnitr tak jsme zjistily, ze nejen portal, ale cela katedrala byla plna krasne vonicich orchideji a dalsich kvetin! Vsichni svetci byli podestlani kvetinami, na pilirich visela velka kvetinova srdce a z nejvetsiho srdce vystupoval sam Jezis. Vune, ktera se katedralou linula, byla nepopsatelne krasna... ne nadarmo se Xalape prezdiva "ciudad de las flores", mesto kvetin. Prizvisko pry vymyslel Humboldt pri sve navsteve roku 1804.

Kousicek od katedraly je Parque Juarez, neco mezi namestim a parkem se spoustou stanku s dobrotami. Daly jsme si plnene churros (strasne nezdrave smazene testo) a smazeny banan s kremem a marmeladou, jednim slovem SLAST.

Po extazi s  nezdravym jidlem jsme se prochazely ulicemi a narazily na obrovske zastresene trziste. Tim jsme chodily doslova s ocima navrch hlavy a snazily se vstrebat uplne vsechno. Na prodej byly hromady chili papricek - mimochodem, z Xalapy pochazi slavne papricky Jalapenos - spousty divneho ovoce, praseci rypaky a kuze, nadherne a levne kvetiny atd., proste vsechno co si clovek muze na trzisti predstavit. Koupily jsme Isabele tri krasne gerbery za necelych 30 korun (!) a vydaly se zpatky ke katedrale cekat na Juana, ktery se nabidl ze nas vyzvedne.

Nez pro nas vsak prijel, jeste se nam stihla stat neprijemna udalost- Baru obtezoval jakysi spinavy clovek bez nohy a ruky, ktery nepochopil ze mu Bara ruku proste nepoda, a byl znacne vlezly, takze jsme odesly jinam a tesily se na privetivost Javierova domku. Tam jiz naplno probihalo vybalovani a zutulnovani (prijeli i rodice), a tak jsme se s Barou chopily plneni obri krasne knihovny. Pred pulnoci nas Isabela odvezla do hotelu.

Rano jsme se na snidani shledali se skoro celou rodinou- Juanem a jeho dvema bratry, rodici, Isabelou.
Vetsina si dala spravnou mexickou snidani - chilaquiles, opet tortily na jiny zpusob.
Po snidani jsme se vydali pres nedaleke malebne mestecko Coatepec do jeste malebnejsi vesnice Xico, ktera nas nadchla svoji atmosferou... vesnice je posazena mezi kopci a pralesy, dycha tam tropicke klima, ulice zdobi vlajici snury barevnych papirku, na ulicich parkuji staricka auta, tu a tam narazite na osla ci kone.


Z Xica vede prasna cesta k vodopadum Tlaxcala. Cestou jsme mijeli dzungli se spoustou bananovniku, kavovych keriku, kvetin... Za vlast padlo mnoho nadherne barevnych motylu co se nestihli uhnout nasemu autu. Vodopady jsme nejprve spatrili seshora, pres most a pesinkou jsme sesli az k nim. Celou dobu mrholilo, tady pry nic neobvykleho- prsi tu 300 dni v roce! Koupat jsme se tu kvuli obrovksemu proudu nemohli, vsudypritomnou vodu jsme si stejne uzili az az. Neprestavali jsme se udivovat epifytickym rostlinam a motylum (videla jsem i jednoho ostre modreho...).


Nez jsme odjeli, neodolala jsem a ve stancich si koupila levne nausnice a nahrdelnik vyrobeny z kavovych zrn. Krom toho jsme se obcerstvili "clamadou", coz je vylepsena "michelada". Clamada je pivo s limetkou, rajcatovym dzusem, chili a soli na okrajich sklenice... teda pivem uz se to moc nazvat neda. Ze stanku jsem si jeste odvezla lahev kavoveho "Torito", coz je sladky liker vzdalene se blizici chuti baileys.

Dalsi zastavkou byl Cafetal, kavova plantaz kde nas cekala exkurze ohledne vyroby kavy. V oblasti je totiz idealni nadmorska vyska a klima k jejimu pestovani (mimochodem Mexiko je paty nejvetsi vyvozce kavy). Mily pruvodce nam vysvetlil proces od sameho rustu kavovniku az po trideni a prazeni, a nakonec nam pripravil ochutnavku zdejsiho espressa. Bylo to nejlepsi presso v mem zivote, pri nejmensim jsem si ho nejvice uzila!

Nasledne jsme si v Coatepecu dali naprosto vynikajici obed v restauraci s morskymi plody Casa Bonilla... ja mela plnou naloz "Pulpo enchipotlado", chobotnici s omackou chipotle, MNAM!!! Ke skvele nalade pridal kytarista, ktery nam hral tak hezke mexicke melodie, ze se otec i bratri u naseho stolu se dali do zpevu :) Po jidle jsme se rozloucili s rodici a s mladsim bratrem, a pokracovali jsme s Javierem a Isou do slavne botanicke zahrady u Coatepecu. Tam me nadchla zejmena pralesni cast a nadherne orchideje.

Kolem seste hodiny jsme opustili botanickou zahradu, rozloucili se a vyrazili zpet do D.F., tentokrat nam cesta zabrala  pouhe 4 hodiny- kupodivu nebyl nijak hrozny provoz, presto ze byla nedele vecer.