Kulturní život v D.F. aneb jak jsem byla v dívadle

Mexiko City patří mezi města s největším počtem divadel na kilometr čtvereční (a prý to není na úkor kvality). Jelikož doma ráda chodím do divadla a už mi to chybělo, rozhodla jsem se, že zkusím jít na hru ve španělštíně. Na doporučení několika kamarádů jsme s Juanem koupili lístky na La Dama de Negro. Tušila jsem, že to nebude úplně tradiční hra, ale chtěla jsem se nechat překvapit... a to se povedlo!

Ještě nikdy jsem neviděla hru na způsob hororového filmu. Hned na začátku nám bylo důrazně řečeno, ať laskavě vypneme mobilní telefony, protože zásadním nástrojem hry je naprostá tma. A pak nám pan uvaděč popřál, ať se hodně bojíme a ať hodně křičíme :-) Myslela jsem, že si dělá legraci, a hra skutečně začala žertovným tónem... jenže postupem času přituhovalo, a málem jsem vyskočila z kůže když se zničehonic na jevišti zjevila dámská postava zahalená v černém hábitu, chvíli tam stála a pak zas nepozorovaně zmizela. Kromě dámy v černém (která za celou hru nepromluvila a skoro jí nebylo vidět do obličeje) ve hře účinkovali ještě dva muži, a děj se točil kolem motivu "hra ve hře- vzpomínka- realita". Na konci napětí vygradovalo natolik, že lidé zavírali oči, ženské ječely a muži se po pořádném leknutí smáli úlevou :-)

Žánr hře vůbec neubíral na kvalitě- herci byli výborní, perfektně jsem jim rozumněla, dialogy byly chytře napsané a bavily publikum, herci se pohybovali i mezi obecenstvem, děj měl spád, podbarvovaly ho úžasně propracované světelné a zvukové efekty (hlavně hrátky se světlem dodávaly potřebnou ponurou atmosféru), takže kýžený efekt na divácích byl opravdu docílen... a publikum odcházelo spokojené :-)

http://www.ladamadenegro.com/

Monarchové a další divy Michoacánu

Blížilo se další "puente", prodloužený víkend, a tak jsme s Juanem vyrazili na třídenní výlet do provincie Michoacán. Hlavním cílem cesty byly "Mariposas Monarcas" (motýl monarcha= danaus stěhovavý= Danaus plexippus), kteří jsou symbolem Michoacánu. Každý rok totiž podnikají 5.000 km (!!!) dlouhou štreku z Kanady, aby v Michoacánu přezimovali.

Jelikož Juan pracuje a já mám v pátek do 7 hodinu, rozhodli jsme se přespat v nedaleké Toluce, kde mají Juanovic domek/chatu. V sobotu dopoledne jsme vyrazili do Michoacánu, ale chvíli po odjezdu jsem nedokázala potlačit touhu vylézt na pyramidku, kterou jsme u Toluky míjeli. To se ukázalo být dobrým nápadem, protože pod pyramidkou se zrovna konal jakýsi vesnický festival (oslavy bicentenaria). Tančily se zde prehispánské tance v kroužku a aktéři "concheros" byli krásně oblečení a pomalovaní. Obzvlášt zaujal mou pozornost klučík, který byl celý pomalovaný žluto-černě jako jaguár. Po chvíli však bubnování concheros vystřídala živá kapela, která nás konečně vypudila jít si prohlédnout pyramidu. 

 

Když jsme se přiblížili k pyramidě, zvedl se opodál odpočívající chlapík a přišel od nás vybrat vstupné (což bylo na takto malou pyramidu legrační), po našem legitimování byl však zklamaný- na studentský průkaz jsou vstupy v Mexiku zadarmo. Juan mu však stejně dal nějaké drobné, nikdy nevíte s jakým typem člověka zrovna máte čest a je lepší si proti sobě lidi nepoštvávat.

Pyramida byla malá, ale nevšední. Hlavní schodiště totiž na vrcholku končilo propastí, takže hrnoucí se dobyvatel žuchnul do díry. Opravdový přístup dovnitř se vykonával tunýlkem a vnitřní schodiště bylo extrémně strmé.

Vacas verdes

Po krátkém prozkoumání pyramidy jsme se vrátili na slavnost. Kapela už nehrála a na jevišti se odehrávaly folkĺórní tance z různých oblastí Mexika. Chvíli jsme se kochali tanečky a krojemi, pak si Juan dal tacos a chtěli jsme se odebrat pryč. Poté co jsme cestou k autu minuli sedící bandu concheros, kteří před chvilkou tančili, ozval se za námi hvízdot. Concheros nás zvali k sobě a ke kýblu domáckého fermentovaného moku PULQUE, že prý ho musíme ochutnat. "Vydojili jsme ho z támhletěch zelených krav" a mávli rukou za sebe na pole plné agáví :-) Udělal se kolem nás hlouček lidí včetně zvědavého policajta,, "indiáni" mi nalili kelímek skelného moku, připili jsme si, a tak jsem zas okusila něco nového. Juan řídil a tak pulque neriskoval, navíc mu prý moc nejede. Já jsem ze slušnosti vypila celý kelímek :-) Před rozloučením se s námi concheros rádi vyfotili a získala jsem i vytouženou fotku kloučka-jaguára.

a) Válečná porada po tanci - všimněte si hlavně indiánského dítěte, indiánské matky a typického indiánského nápoje Coca-Coly. b) Domorodci a gueros.



Do hlavního města Michoacánu Morélie jsme dorazili až večer, ubytovali se v hotelu a šli se podívat do centra. Centrum města je půvabně koloniální a v noci krásně nasvícené, pochoduje zde spousta lidí převlečených za strašidla a nabízejí výklad místních legend.

Shodou okolností se v Morélii zrovna odehrával mezinárodní hudební festival a na náměstí v altánu hrála brazilská kapela s houslemi v hlavní roli. Přesně tohle mi tolik chybělo!!! Kolem altánu byly rozestavěné židličky, tak jsme si sedli a koncert si naplno vychutnali. Brazilští hudebníci byli plní života a hravosti. Po koncertu jsme si od nich došli koupit cédéčka, nechali si je podepsat a já se nechala vyfotit s houslistou. Poté jsme si zašli do restaurace a cestou zpátky si prohlídli krásně nasvícenou katedrálu. Morelia je opravdu krasne mesto.

V neděli dopoledne jsme vyrazili prozkoumat okolí jezera Pátzcuaro. Nejprve jsme zavítali do vesnice s legračním názvem Tzintzuntzán (čti cincuncán), kde se nachází komplex pyramid pozůstalých z doby nadvlády Purhépečů (Tarasků) v oblasti. Dodnes místní obyvatelé mluví jejich řečí. Tzintzuntzán v purepéčtině znamená "místo kolibříků".

Vesnice okolo Lago de Pátzcuaro jsou proslulé tím, že mají nejlepší oslavy Dne mrtvých z celého Mexika, sjíždějí se sem davy mexičanů a turistů. My jsme zde byli asi týden poté, ale stále zde byly markantní stopy po velkolepých oslavách. Samozřejmě jsme se museli jít podívat na hřbitov a byla to úchvatná podívaná. Každý hrob byl ozdoben obrovským mnostvím květin a věncu a ofrend, rodiny si na vyzdobení svého hrobu dají obrovsky záležet. Dokonce tu hroby zdobilo např. letadlo či kolo vyrobené z květin.

Krom pyramid a hřbitova jsme v Tzintzuntzanu prozkoumali i místni trh. Na náměstí byla na zemi vystavená spousta barevné keramiky. V domcích opodál zas viselo  ohromné množství slaměných vánočních ozdob a když jsme se procházeli vesnicí, narazili jsme i na ulici doslova plnou vyrobků ze dřeva (dřevění Ježíšové, židle, truhly, sochy, atd.) a na dlouhou řadu kamenných soch vystavených k prodeji. Byli jsme se podívat i v parčíku vedle hlavního náměstí, kde se v jednom ze dvou kostelů zrovna odehrával křest několika miminek. Byla to zajímava podívaná, protože se tam sešlo několik generací včetně krásně tradičně oblečených babiček. Malým dětem se po křestu před vchodem do kostela házely bonbony a mince.

Po Tzintzuntzanu jsme navštívili Patzcuaro. Malebné městečko má nefalšovaný koloniální duch. Najdete tu staré baziliky a kostely, náměstí jsou obklopena červenobílými koloniálními domky a je na nich pořádně živo. Chvíli jsme seděli na kašně na hlavním náměstí a pozorovali bzukot patzcuařanů :-) byli jsme svědky svatby, kdy nevěsta na náměstí přijela na velkém běloušovi, za ní jel na poníkovi ženich, za nimi celá parta mariachis, svatebčané a okounící lidé (v tu ránu se ke svatbě seběhlo celé náměstí). Něco na to se po náměstí promenádovaly obří "marionetas", barevně oděné loutky, nejspíš tři králové. Potulovali jsme se koloniálními uličkami a město na nás dýchalo svou pohodovou a trochu tajemnou atmosférou.

 

Pozdě odpoledne jsme si v přístavu Patzcuara za 40 pesos koupili lístek na loďku, která nás dovezla na ostrůvek uprostřed Lago de Patzcuaro. Ostrov je pozoruhodný, protože má tvar hory Říp, celou jeho malou plochu pokrývají domky a vrcholek je korunován obří sochou revolucionáře Morelose (a jedním velkým stromem). Vyšplhali jsme strmými uličkami a točitým schodištěm až do vstyčené ruky samotného Morelose, kde jsme se kochali nádhernym pohledem na jezero a okolná vesničky. Pořádně fičel vítr a začalo se stmívat, takže jsme z Morelose byli svědky kýčovitého ale krásného západu slunce. Již za tmy jsme se loďkou vrátili do přístavu a vydali se zpátky do Morelie.

   

V pondělí jsme si sbalili saky paky a vydali se do rezervace Rosario, kam každoročně přilétají tisíce motýlů monarchů. Byl začátek sezóny a poslední dobou bylo docela chladno, takže jsme se báli, že motýli ještě nepřilétli, ale cestu jsme riskli.

Cestou do Rosaria jsme si ověřili, že Michoacán dostává své pověsti nebezpečného regionu. Vedle silnice jsme totiž uviděli obří bilboard s podobiznami čtyř hledaných zločinců, na jejichž hlavy byla od vlády vypsaná odměna až 30 MILIONŮ PESOS (45 českých)!!! Asi nějací vysoce postavení drogoví bossové. Juanovi by se sice do začátků s firmou peníze hodily, ale nakonec jsme se rozhodli zločince nehledat a pokračovali jsme za motýly. Cesta se nám lehce protáhla, protože GPSka nás z nepochopitelných důvodů vedla trasou asi o 30 km delší, což po těchto silničkách znamenalo asi hodinu jízdy. Nakonec jsme však cíle dosáhli.

V Rosariu nám přiřadili průvodce (do rezervace nesmíte sami) a po půl hodině intenzivního šplhu jsme došli do místa, kde odpočívali motýli. Najednou se před námi otevřel pohled na les plný úplně šedivých stromů- byly pokryté sedícími motýli. Spousta monarchů poletovala ve vzduchu ale větsina byla buď na stromech, nebo se plazili po zemi a vypadali, že je daleká cesta opravdu vyčerpala. Průvodce nám však vysvětlil, že je zima a proto prý se nehýbou, s větší teplotou prý vyvíjejí větší aktivitu.

A takto ti krasavci vypadají, a) na zemi b) na stromech (VŠECHNO to šedivé jsou motýli se sklopenými křídly):

XXXI Semana de la Cultura

Semana de la Cultura se na Tecu pořádá ke konci každého semestru. Je to týden, kdy Tec doslova ožije,všude se něco děje. Účastníci dobrovolných kroužků tento týden prezentují svůj um celému Tecu, takže po kampusu najdete spoustu výstav fotografií, soch, mexických "alebrijes", obrazů atd. Taneční, hudební a divadelní kroužky mají svoje vystoupení, vystupuje se dokonce několikrát a vždy se přijde podívat spousta diváků. Venku jsou postavená dvě velká pódia (i se stany pro šatny) a velké vnitřní prostory tělocvičny jsou rozděleny do tří částí- zákulisí, jeviště a hlediště. 

První partner



Každý taneční kroužek vystupuje během týdne 5x, střídavě na vnitřním pódiu, střídavě venku. Uvnitř se za vstupné platí 30 pesos a výhodou je mnohem lepší atmosféra, osvětlení a přístup na jeviště. Venku se zas chodilo podívat víc kamarádů (protože se neplatí) a hlasitě nás při vystoupení podporovali :-) Že je tanečních skupin opravdu hodně (břišní, hawaiské, tahitiano, několik skupin salsy, cumbia, bachata, quebradita, flamenco, jazz, tango, swing, tap, tradicional, hip-hop, moderní, disco, prehispánské, africké, samba), byly tance rozdělené do pěti bloků a skoro pořád se na venkovním pódiu tancovalo. Naše Cumbia patřila do skupiny salsy a dalších latinoamerických tanců.



Druhý partner

Nejhezčí na tom všem je, že každý kroužek si vymyslí svůj kostým, který se nechá hromadně ušít a pak jsou všichni krásně tanečně i vizuelně sladění. Některé kostýmy jsou obzvlášť povedené, skoro jak pro profesionální tanečníky. Po kampusu pak pobíhají sem a tam lidí v tanečních šatech, spěchající z hodiny na vystoupení nebo naopak (tento týden jsou učitelé hodně tolerantní a v době vystoupení můžou studenti odejít z hodin).

Já jsem si naše vystoupení kolumbijského tance Cumbia užila, a kupodivu jsem příliš netrpěla trémou! Jen na prvním vystoupení, protože se nedostavil partner a já musela improvizovat kroky... Krom cumbie jsem se ještě účastnila výstavy fotografií a to se dvěma zarámovanými fotkami z hodin Fotografie I a metrovou koláží nejhezčích fotek z Mexika z hodin Fotografie II.

Celá parta Cumbiářů :-)

Krom pestrých vystoupení a výstav se na Tecu odehrávaly i jiné věci. Po kampusu byly například roztroušené stánky s regionálními jídly (např. tučné tlayudy z Oaxaky, ze kterých mi tentokrát bohužel bylo špatně), s tradičním oblečením, s naušnicemi a šperky z různých materiálů, stánky s "nieves". Dále zde měli spousty stánků studenti, a to jednak stánky reprezentující různé země (viděla jsem i český, jako typické jídlo v něm podávali palačinky :)), druhak stánky s jídlem - v rámci nějakého předmětu (jak prodat zboží??) spolu soupeřili a snažili se nalákat co nejvíce zákazníků z řad učitelů a studentů zrovna na to jejich jídlo. 

Mexiko a Tec mě nepřestávají překvapovat

Tento týden se mi nedaří najít si čas sem něco kloudného napsat, poprvé tady v Mexiku jsem doslova zahlcená školou :( Tento týden je naprosto pekelný, čeká mě odevzdání a prezentace čtyř projektů a dvě závěrečné zkoušky (jednu už mám za sebou)... a tak alespoň krátce o tom, jak mě Mexiko a Tec nepřestávají překvapovat:

Včera jsme jeli koupit nějaké součástky do obvodu, ale spletli jsme si sjezd z městského okruhu (vnitřní dálnice Periférico). Museli bychom jet pěkně daleko špatným směrem, než bychom se mohli vrátit, a tak co mexický šofér nevymyslel... suverénně vycouval asi 100 metrů nájezdem zpět na dálnici!!! A třešničkou na dortu je fakt, že na nás nezatroubilo jediné auto sjíždějící z dálnice, prostě jako by náš počin byl v naprostém pořádku! V Mexiku je zkrátka možné všechno (ale nepopírám, že jsem trnula hrůzou).

Dneska jsem v Tecu málem vypěnila při čekání na učitelku. Budiž, už jsem si zvykla na to, že občas učitel přijde na vyučování o půl hodiny pozdě, jenže dneska jsme měli mít závěrečnou zkoušku a milá profesorka přišla dokonce o hodinu pozdě! ale zadostiučiněním mi bylo finálních 94 procent z předmětu Mechanika materiálů II :)

Taky jsem dnes objevila nové části Tecu, o kterých jsem ani netušila. Pátrala jsem totiž po svých ztracených fotografiích (nedostavila jsem se na rušení výstavy a kdosi mé fotky někam schoval :(...), a tak jsem objevila, že v nejvyšším patře sportovně-kulturní budovy je několik malířských, sochařských a jinak uměleckých ateliérů, hudební zkušebna a divadelní prostory! Chodím na tento kampus už tři měsíce a pořád objevuji něco nového. Kupříkladu mi dnes spolužák řekl, že když se na Tec podíváte z letadla, je kampus uspořádaný do tvaru šneka a středem ulity je jezírko. A že hlavním motivem kampusu jsou šachy (sochy šachových postaviček, šachová sada v lidské velikosti)...

Tak to je ode mne prozatím vše, ale snad se v pátek dostanu k napsání slíbeného přízpěvku o Michoacánu, motýlech a o skvělé Semana de la Cultura na Tecu.

Fenomén těsných kalhot

Strávila jsem prodloužený víkend ve státu Michoacán, ale viděli jsme toho tolik,  
že prozatím bohužel nestíhám napsat řádný příspěvek...

a tak alespoň krátce o jevu zvaném

fenomén těsných kalhot:

Fakt: oblíbené džíny již neobléknu tak lehce jako dříve.
Příčina: jev má nepopiratelnou souvislost se dvěma faktory, pracovně je nazvěme "taquería" a "lavandería"


Taquería: V Mexiku se náramně dobře jí a ještě lépe tloustne. Po třech měsících jsem tento jev pocítila na vlastní kůži, respektive na vlastních kalhotech.


Lavandería: V pronajatém bytu nemáme pračku, a tak bylo od začátku nutné využívat služeb nedaleké prádelny. Věci se pomaličku scvrkávaly a já nad tím mhouřila oko, až záležitost dosáhla extrému- vrátilo se mi tričko ve velikosti pro pětileté děcko a v tu chvíli mi došlo, že fenomén těsných kalhot není způsobený jen faktorem Taquería. Scvrklé věci jsem v duchu oplakala a odteď využívám služeb prádelny s krycím názvem "Juan" :)

Student TECu

• ma vlastni auto a i kdyby bydlel 10 minut pesky od skoly, bude do skoly jezdit autem a parkovat na 6ti patrovem parkovisti v arealu Tecu
• chodi rad po kampusu v teplakach, aby vsichni videli, ze sportuje (jenze to taky muze znamenat, ze se po onom sportovani neosprchoval)
• kdyz teplota klesne pod mrazivych 20 stupnu NAD nulou, chodi zahalen do zimni bundy, saly a pokud mozno i rukavic a bot podobnych snehulim
• vlastni blackberry a laptop mac
• umi vyborne anglicky (a skoro nema hispansky prizvuk!)
• o hodine se hlasi a neboji se dat najevo, ze nerozumi (coz se v CR nestava)
• po testu ukeca ucitele na znamku aspon o 10 procent lepsi
• ma vzdycky po ruce bramburky s chilli nebo alespon coca colu
• utraci kvanta penez za materialy na hodiny, ktere vetsinou nejsou poskytovane Tecem (elektricke soucastky, senzory, laboratorni plaste, kostymy na tancovani, oramovani fotografii na vystavu atd.)

Guerrero, Campamento Tortuguero: setkání s karetami!

Těsně před víkendem mi dali vědět, že se uvolnilo jedno místo v želvařském kempu na pobřeží pacifiku (stát Guerrero, nedaleko Acapulka). Tak jsem zajásala.

S kamarádkou jsme v pátek večer dorazily na místo srazu, kde nás uvítala obří plyšová želva a uvnitř ní jeden úžasný nadšený klučina známý pod pseudonymem Requiem. Celkově bylo na první pohled zřejmé, že partička okolo želv je složená ze super lidí (hlavní složení= studenti biologie). Hlavní organizátorka, Tallarin (nudle), nás nalodila na autobus a už jsme si to šupajdili na západ. Celou noc jsem prospala, probudila jsem se akorát když probíhala kontrola autobusu a kontrolující ozbrojenec nejenže podezřele šátral po věcech, ale ještě se s ním šířil nepříjemný závan potu. Takovéto kontroly bývají v dálkových autobusech hodně časté, bohužel se však může stát, že jde o falešnou kontrolu a okrádání.

Se svítáním jsme dorazili na onu pláž. Než jsme se stihli rozkoukat, strčili nám do ruky mrňavoulinkaté karety urputně kroutící ploutemi. Člověk by je nejradši umazlil k smrti, ale soudný rozum mu to nedovolil :-) navíc na to nebylo moc času- karety se narodily kolem půlnoci a tak bylo nutné je co nejdříve vypustit, a to velmi opatrně. Nesměly být v cestě rýhy např. od bot, a hlavně se jich člověk po vypuštění už nesměl dotýkat. Důvod: Když se taková kareta narodí, začne vstřebávat informace o svém okolí, "nahrávat" konzistenci písku atp., aby v dospělosti poznala správnou pláž, kam se má ke kladení vajec vracet. Krom toho má v hlavě jakýsi "magnet", pomocí kterého se orientuje v magnetickém poli země a doplave na správnou pláž. Na zem se vrací klást jen samičky, samečkové zůstávají celý život v moři.

Všechna vypuštěná novorozeňata se střelhbitě začala posouvat směrem k vlnám. Sebemenší vlnka karety převrátila nebo spláchla zase na začátek, ale vždy se obrátily a běžely dál dokud je nepohltilo moře. Po cca půl hodině na už pláži nebyla ani želví noha.

Mořské želvy jsou jedním z nejstarších druhů na světě s cca 200 miliony let evoluce. Na světě existuje 8 druhů mořských želv (všechny s ohrožením vyhynutí) a 7 z nich připlouvá hnízdit na mexických plážích (2 jsou endemické, nacházejí se jen v Mexiku). Na pláž v Guerrero, kde jsme byli, připlouvají tři druhy: tortuga golfina, prieta a laúd.  My jsme vypustili vylíhlé hnízdo tortugy golfiny. Tyto karety v dospělosti měří 70-90 cm a váží cca 50 kg. Tortuga laúd, Dermochelys coriacea, je největší na světě s délkou 2 metrů (!!!) a váhou 600-800 kg, podle fotek vypadá opravdu jak z dob dinosaurů. Tortuga laúd tráví svůj život kolováním mezi Japonskem, Chile a Mexikem. Na pláž, kde jsme byli, připlouvají pouze asi 3 ročně a odhaduje se, že během 2 let druh vyhyne... satelitní pozorování totiž dokázala, že se velká část želv ztrácí u břehů Japonska- nejspíše v rybářských sítích nebo i jako záměrný úlovek.

Po vypouštění jsme postavili stany pod přístřeškem na pláži a následovaly dvě přednášky o karetách a jejich ochraně v campamentos tortugueros. Odpoledne se jelo na výlet do mangrovových hájů, poté jsme relaxovali a hráli volejbal. Kolem desáté večer jsme založili táborák a první skupina se vydala na hlídku po dlouhé pláži. Potmě, bez svítilen, aby nevyplašili případné želvy na pláži. Ani nedošli daleko a už pro nás přiběhl posel, že prý našli právě vylezlou želvu a máme se jít podívat. Dospělá kareta sice není žádné tintítko, ale stejně ji potmě lze přehlédnout, a tak je nutné hledat neomylnou známku  příchodu želvy- rozrytou brázdu kolmou na břeh. V prvních okamžicích je želva velmi plachá a nesmí se vystrašit, ale jakmile ploutvemi vyhrabe díru a začne klást vejce, dostane se do tzv. "transu". V tomto stavu na ni lze zezadu svítit baterkami, želva si toho ani nevšímá a soustředěně klade (cca 100 vajec v jednom hnízdě každé 2-3 roky). Naprosto udivení jsme bez dechu sledovali, jak nádherná obrovitásnká kareta klade a vejce jako pingpongové míčky padají dolů do jámy. Dokonce jsme si ji pohladili po krunýři. Když dokladla, zhasli jsme světla, kareta se pomalu dostala z transu a doplazila se zpátky do moře. Nelze slovy popsat, jak moc mě ta podívaná vzala... je to zážitek na celý život. Po fascinující podívané jsme se vrátili k táboráku a Julián nás zahrnoval spoustou strašidelných historek (o tom v blogu někdy jindy).

 Při hlídkování na pláži jsme si všimli zajímavého fenoménu- když se kopne do písku, zazáří v něm spoustu částeček. Je to dané fluorescencí planktonu, který byl vyvržen na pláž. Stejným způsobem zářily i vlny těsně poté, co se převrátily a ve vířící pěně fluoreskoval plankton.

Druhý den jsme se vzbudili poměrně pozdě i přesto, že nám do stanu pařilo ranní slunce. Hlavním bodem dne byl výlet v kajacích do mangrovových hájů. Dostali jsme se docela hluboko, okolo nás křičela hejna ptáků a my si připadali dobrodružně, když jsme slalomem proplouvali mezi kořeny a trsy, stejně jako to provádí krokodýli. Odpoledne jsme se ještě byli podívat do "criaderos", oploceného místa kde bylo zahrabaných x desítek hnízd a čekalo se na jejich vylíhnutí. Hnízda musí být zahrabána v přesné hloubce, protože potřebují teplotu v určitém rozmezí (golfina kolem 28-32 stupňů), aby se embrya správně vyvíjela. V teplotě 30-32 stupňů se většinou líhnou samičky, ve 28-30 stupních samečkové. Želvy nejdříve proklovnou skořápku vajíčka výrostkem na zobáku, a poté se několik dní soukají nahoru. Teprve po vyvření z písku se oficiálně "narodí".

Po návštěvě criaderos jsme uklízeli pláž od odpadků ... lidi jsou někdy opravdu prasata. Navíc igelitové pytle jsou pro želvy nebezpečné, v moři si je mohou splést s medúzami, pozřít je a udávit se. Večer jsme se ještě koupali a kolem deváté nastoupili na náš autobus směr D.F., domů jsme dorazili asi v šest ráno.

DÍA DE LOS MUERTOS (dušičky po Mexicku)

Mexický svátek mrtvých, "día de los muertos", je jednou z nejdůležitějších, nejbarevnějších a nejživelnějších tradic v roce.



Ofrenda



Mexičané od nepaměti věří, že po smrti člověka jeho duše dál žije v místě jménem Mictlán, bohy stvořeném místě pro pobyt duší, co opustili pozemský svět. Toto místo není chmurné a šedivé jak podsvětí u jiné víry, kdepak. Je příjemné a klidné a duše zde čekají na den, kdy se vrátí na zem navštívit pozůstalé. Tento den nastává jednou ročně, 1.11. Ačkoliv se blízcí nevidí, navzájem cítí svou přítomnost.

Den mrtvých není dnem pláče a bolesti. Naopak, všude je plno veselí, jídla, květin a hudby, protože dochází k setkání se zesnulými blízkými osobami. Každá rodina udělá tzv. "ofrendu", kdy připraví na jedno místo spoustu jídla (které měl nebožtík nejradši), květin (zejména žlutých květin které zesnulého mají přivézt z Mictlánu k ofrendě), svíček, sladkostí. Cílem je přivítat, pohostit zesnulého a udělat mu radost, aby spokojeně mohl zas odejít do Mictlánu. Ofrendy najdete úplně všude- v domech, v palácích, na náměstích, ve školách... Dělají se i ofrendy celým skupinám, např.  Každý region v Mexiku má své vlastní tradice ke dni mrtvých a symboly v ofrendách, všechny však mají stejný cíl: prožít jeden den v příjemném soužití se zesnulými.

V pátek mě kamarádi mezi hodinami vzali na Zócalo- ten večer tam mělo proběhnout otevření obří ofrendy, ale dopoledne již většina věcí byla připravená. Uprostřed hlavního náměstí se tyčil monumentální "árbol florido de la muerte", kvetoucí strom smrti. Z jedné strany živý, z druhé mrtvý, propletený různými mexickými symboly (hl. prehispánskými, např. skrz něj prolézal opeřený had Quetzalcoátl). Vedle stromu bylo postavené pódium se spoustou barevných obličejů, připravené na večerní a výkendové taneční a hudební performance. Pod katedrálou byly na velké ploše květinami vysypané obrazce. Všude okolo byla spousta stánků s ofrendami, od ofrend ministerstva dopravy (vagón metra plný kostlivců), přes ofrendy pro ženy, známé osobnosti, umělce, bojovníky lucha libre, a tak dále, až po ofrendy různých provincií (Michoacán, Oaxaca...). Hlavními postavami ofrend byli všelijak oblečení kostlivci zhotovení z různých materiálů.

  

V pondělí jsme se s Juanem jsme se vydali na velký hřbitov v Xochimilcu, což byl také netradiční zážitek. Před hřbitovem byl velký trh s jídlem, horkým pitím (přeci jen už je zima) a hlavně květinami. Samotný hřbitov byl doslova narvaný lidmi, ale ani známka po nějakém truchlení. Rozléhala se zde hudba Mariachis, které lidi pozvali, aby zahráli na hrobu jejich rodin. Uličkami se prohánělo spousta děcek převlečených do morbidních kostýmů, známka toho že se k mexické tradici día de los muertos připojuje i tradice Halloweenu z USA. Všichni se hlasitě bavili, jedli, pili, dováděli. Připadalo mi, jako by si všechny rodiny vyšly na příjemnou večerní procházku ale místo parku zvolili hřbitov :-) Po návštěvě hřbitova jsme se byli podívat v centru Xochimilca, kde bylo také pořádně živo a měli připravený pestrý program, z něhož nás zaujaly tradiční tance.

Na ulicích a v obchodech se sladkostmi se prodávaly kvanta barevně zdobených lebek z cukru nebo čokolády. V úterý jsem se byla podívat na "Feria de chocolate y pan de muerto" v Coyoacánu. V zahradě Fridy Kahlo byly přes víkend + dva další dny spousty stánků s různými regionálními pitivy a jedivy. Koupila jsem si obří pan de muerto plněný krémem ze sýru a k tomu jakýsi mok "champurrada" uklohněný z čokolády, těsta, vody a skořice. U stánku se sladkostmi jsem si na doporučení koupila "cocada", sladkost z kokosových stroužků, a "dulce de calabaza", sladkost z dýně- oboje typické pro období día de los muertos. Protože všude kolem chodili lidé s tradičními hliněnými hrnky, zjistila jsem, že v jednom ze stánků do nich servírují atole (hustý mok z čokolády, těsta a přísad podle libosti) a člověk si pak buclák může nechat. Toužila jsem po malém i velkém hrnku, a tak jsem se přecpala atolem k prasknutí... ale trofeje jsou doma :)

Jak jsem fotila akt :-)

Raději jen malý ilustrační obrázek :)

Na Tecu je možné skoro všechno. Dokonce si můžete na hodinu fotografování pozvat nahou modelku a tři hodiny ji fotit.

Jednu slečnu jsme na hodinu fotografování měli pozvanou už před měsícem, ale ta nikdy nedorazila (jsme v Mexiku). Tu hodinu jsme se tudíž v ateliéru náramně bavili focením našeho učitele, který nám pózoval a dělal otočky s šátkem... ovšem oblečen.

Tentokrát se modelka dostavila a byla to pro všechny žáky  hodiny Pokročilé fotografie (bylo nás 6) nová a zajímavá zkušenost.

Pozn. náklady na modelku v rámci focení aktu nejsou zahrnuty v ceně školného :-)

Čech v očích Mexičana

Mexicani jsou zvedavi. Ptaji se na vse mozne, nejprve vzdy odkud jsem. Odpovim 'Republica Checa' a dale nastava jedna z nasledujicich variant:

1)

Vetsinou se v dalsi vete Mexican zepta 'A v Ceskoslovensku ...(doplnte dotaz dle libosti)...?'. Obcas je opravim, obcas to prejdu bez vysvetlovani (kdyz mam pocit, ze to za minutu stejne zapomenou). Neni to nic neobvykleho, v cele Latinske Americe si mysli, ze jsme stale Ceskoslovensko. Je pravda, ze se v mezinarodnich zpravach moc neobjevujeme, ale 17 let je docela dlouha doba na to, aby si vsimli ze uz u nas probehla naka ta revoluce a ze jsme se s bratrickem rozdelili... Nejspis musi odrust stara generace, ta nova uz je informovanejsi.

2)

Druha varianta me vzdy pozitivne prekvapi- kdyz znaji CR jako CR a vi kde se nachazi. Vetsinou se tak stane budto kdyz Mexican byl v CR, nebo kdyz tam byl nejaky jeho pribuzny. V tom pripade pokazde slysim chvalu na krasu Prahy a s hrejivym pocitem vzdy pritakam :-) Mladi Mexicane casto znavaji CR a Prahu, ackoliv tam nebyli.

3)

Trochu me zaboli, kdyz mi mistni clovek sebejiste rekne, ze je CR ve vychodni Evrope. V tom pripade namitnu, ze CR je ve stredni Evrope, stejne jako Rakousko. Nebyt 40ti let komunismu, mohli jsme v mnoha ocich mit obrazek vyspele zapadacke zeme... ale buh vi, jak by to bylo :)

4)

Dost me nadzvedne, kdyz se me zeptaji jestli CR je to co driv bylo Rusko, v nejhorsi variante me primo povazuji za Rusku a nedokazi si zapamatovat, ze ne. Urazim se vsak pouze v duchu, protoze oni to nemysli spatne...

Obcas se setkam s clovekem, ktery sleduje deni ve svete. Zrovna o vikendu jsem takhle se dvema kluky debatovala o problemech v Mexiku, a pak se me zeptali, jake srovnatelne socialni problemy mame my. Korupce? Nesrovnatelne mensi nez tady. Nezamenstanost, rasismus, mensiny? Vlastne jsem nevedela, co odpovedet, ve srovnani se zdejsim silne narustajicim napetim (obzvlaste na severu) se mi ceske problemy jevi malicherne. Vrta mi hlavou, jak Mexicane tu "kolombizaci" vyresi...