Cesta pěšky z mého bydlení na kampus Tecu trvá 10 minut.
Normální průběh:
Vyjdu z domu. Jdu naší ulicí (ulice je uzavřená vraty, v noci hlídá vrátný). Když pozdravím sousedy, divně se koukají, ale neodpoví.
Vyjdu na hlavní, snažím se jí přejít, není to lehké. řidiči nebrzdí a když už, tak aby si mě pořádně prohlédli. Míra hvízdání a pokřikování je přímo úměrná blonďatosti a nepřímo úměrná délce kalhot/sukně.
Přebrodím se trhem, který zabírá chodník. Přebrodím se dětmi, houfně vycházejícími ze školy. Minu kostel, odkud seozývají části mše, pokud jdu ve správný čas. Celou dobu si musím dávat pozor a ve správné okamžiky se ohýbat, protože stromy rostoucí šikmo přes chodník nejsou dimenzované na mou výšku.
Projdu kolem pick-up trucku se zeleninou, zdravím se s prodavačem, už zdálky se na mě směje. Chodím k němu často na oblíbené banány (banán za 1.5 kč) :)
K Tecu už mi zbývá překonat jen jedna hlavní, ale na to už mám taktiku. Přecházím za "topes", hupy na silnici. Auta tam musí zpomalit a když jim tam vběhnu, už nejsem tolik ohrožená na životě.
A jsem ve škole!
Netradiční průběh:
Vyjdu z domu. Lije jak z konve, více než obvykle. Dojdu na hlavní a spadne mi čelist: hlavní je pod vodou.
Nejdříve skáču po ostrůvkách, pak jich začne ubývat. Rychle přeběhnu první část bez ostrůvků, voda mi přeci do bot tak rychle nenateče. Jenže ostrůvky po chvíli dočista mizí... notná část ulice včetně chodníků se proměnila v řeku.
Chvíli bezradně stojím, pak se začnu brodit po kotníky. Voda se mi džínami nasává nahoru. Když už myslím, že horší to nebude, začnou kolem jezdit auta a musím se tisknout ke zdi, abych nedostala sprchu. Auta dělají obří vlny, zrychluji proces brození.
S džínami nasáklými po kolena dorážím na hodinu a závidím spolužákům, že je každý na Tecu vlastním autem. Plánuji pořízení voru ze čtvrti Xochimilco.
....
Přijde mi vtipné, že prehispánské kultury se vyznačovali rafinovanými systémy akveduktů, zatímco moderní Mexičani na ulicích nemají kanály :)
Žádné komentáře:
Okomentovat