Mayan joke

Vulkán Malinche 4461 m.n.m., Puebla, Cholula

Vulkán Ajusco byl jen předehra :-) Následující týden jsme se totiž s Dášou, Luckou a Juanem rozhodli zdolat Vulkán Malinche, pátou největší horu v Mexiku s téměř 4 a půl tisíci metry nad mořem.

V pátek jsme vyrazili z D.F., chvíli si potrpěli v zácpě, minuli Pueblu, pobloudili si vesnicemi a lesem a kolem 9. večer se dostali do Campamento Recreacional IMSS Malintzin. Nádherný areál se nachází přímo na úpatí hory, takže jsme se ráno nikam nemuseli přesouvat. Ubytovali jsme se v chatce pro 6 osob s krbem, který jsme hned rozžhavili, a šli brzo spát...

Asi v 7.30 jsme vstali, připravili si pořádnou svačinu a začali stoupat. Nejprve jsme sledovali pěšinu pozvolně stoupající lesem, která časem začla být hodně příkrá. Cestou jsme minuli pár stanů, někteří lidé si výlet rozkouskovali do dvou dnů.

Na hranici lesa začala nepříjemná pískosuť, po straně se objevila hluboká brázda, a zjevil se nám konečně cíl naší cesty (foto vlevo). Viděli jsme spoustu lidí, kteří se jak mravenečci snaží překonat nejstrmější část. Ta byla opravdu náročná, protože tam není pevná půda pod nohama a člověk se hluboko boří do sutin. Odměnou nám však bylo na jedné straně vynoření nejvyšší hory Mexika, Pico de Orizaba (foto vpravo), a na druhé straně slavného Popocatepetlu a Ixtaccihuatl.

Po pěti hodinách náročného šplhání jsme konečně vítězoslavně stanuli na vrcholu, a byl to báječný pocit! Potkali jsme se tam se skupinou složenou z kanaďanů, němce, amíků, všichni jsme si navzájem gratulovali. Jediný mexičan v tu chvíli hájící mexickou horu byl Juan :) Jeden člen skupiny se táhl nahoru se spoustou ovoce typu papája a mango, takže jsme si všichni pochutnali. Po chvíli se mi začalo dělat špatně, bolelo mě trochu břicho a dostavila se i migréna- poprvé v životě jsem si vyzkoušela, jaká je "horská nemoc", byť jen lehká verze. Přeci jen jsme z Mexico city celkem aklimatizovaní...

Vrcholovke fotky a) red team, b) Juan, nad nim Popo a Izta):



Izta a Popo a) dle meho fotoaparatu b) dle legendy (z opacne strany) 

Po hodině a půl kochání jsme se zas vydali dolu, sice jsme mnohem více odpočívali, ale u chatek jsme byli asi za tři hodiny. Došli jsme si na véču, otevřeli dvě lahve vína a spokojeně padli mrtví do postelí.



__________________________________________________

PUEBLA, CHOLULA

Po řádném odpočinku jsme se ráno vyklubali z postelí, sbalili saky paky a vyrazili do Puebly. Chodili jsme chvíli městem a dospěli k názoru, že je stoprocentně zajímavější než Cuernavaca, ale vzhledem k vedru a únavě ze soboty jsme prohlídku města dost zkrátili. Nedaleko trhu jsme se stavili poobědvat "chiles en nogada", moje nejoblíběnejší mexické jídlo, typické pro Pueblu (papriky "chiles poblanos" plněné směsí masa, rozinek, banánů, broskví, mandlí, bůhvíčehovšeho, přelité oříškovou omáčkou, posypané grenadinou)= opravdu stojí za zkoušku!

Po obědě jsme ještě vyrazili prozkoumat Cholulu, vesnici nedaleko Puebly, kde se nachází pyramida s největší základnou na světě, ačkoliv je již rozbořená (má dokonce větší základnu než pyramidy v Egyptě!). Tunely pod pyramidou však byly bohužel zavřené, a tak jsme aspoň vyšplhali na vrcholek kopco-pyramidy, kde si konkvistadoři zřídili kostel. Typické, pokořit prehispánskou civilizaci tím, že si na jejím svatostánku postaví ten svůj. Kolem kostela bylo spoustu stánků kde prodávali sombréra, čokoládu, atd., ale zejména chapulines... a tak jsem podruhé od výletu do Oaxaky ochutnala tuto specialitku, řádně okořeněné a pikantní kobylky. Dokonce mi indiánka prodavačka podala na ochutnání asi 7micentimetrového macka, ale poté co jsem mu ukousla hlavu a viděla co má vevnitř, jsem si radši pořídila pytlík těch menších potvor u kterých člověk tak jednoznačně nerozezná orgány :-)

Vulkán Ajusco, 3930 m.n.m

Legenda o Popocatepetl a Ixtaccihuatl

 Podle staré legendy Aztékové doputovali do Údolí Anahuac ještě dříve, než získaly hory svou permanentní podobu. V Tenochtitlánu se narodila krásná princezna Mixtli. Dvořili se jí mnozí vysoce postavení muži, mezi nimi i bohatý a  krutý Axooxco. Srdce Mixtli však náleželo chudému rolníkovi Popoca. Popoca se vydal do války, aby získal šlechtický titul a mohl zlého Axooxca vyzvat k souboji o ruku Mixtli. Dívka se však mylně doslechla, že Popoca v boji zahynul, a spáchala zebevraždu... Vítězně se vracející Popoca ji našel mrtvou, vzal ji do náruče a odnesl do hor, kde ji položil do sněhu. Dodnes nad ní klečí a doufá, že se dívka probudí. Mixtli se časem proměnila ve vulkán Ixtaccihuatl (spící žena), Popoca v Popocatepetl (kouřící hora) a Axooxco ve vulkán Ajusco.

____________________________________________________

Po San Angelu a grilovacce u Hectora jsme nelenili a v nedeli si naservirovali splh na nejvetsi horu v okoli Mexico City, devatou nejvetsi horu v Mexiku, vulkan Ajusco o 3930 m.n.m. :) Rano vyzvedl Hector me a Alejandru a za 40 minut jsme byli na upati. Nejprve jsme se lehce ztratili, pak uz Hector vedl neomylne. Byl tu totiz naposled asi pred 8 lety a stala se mu kuriozni vec, totiz pri ceste nahoru nasli mrtvolu (panovi se nejspis prihodil infarkt pri splhani vzhuru), a krom toho je zastihla poradna bourka. Nam vsak nic takoveho nehrozilo, slunicko prazilo a dokonce jsme se museli namazat.

  

Cesta nahoru je plna kamenu az balvanu, nic prijemneho. Bohuzel nemam tuseni, jake prevyseni jsme museli zdolat, ale ke krizum na vrcholku jsme triumfalne dorazili asi tak za 3 hodiny. Nahore jsme se asi dve hodiny kochali, na chvilku nam ze smogu/oparu vystoupili Iztaccihuatl a Popocatepetl, dali jsme si zaslouzenou svacinu o mnoha chodech... a zase jsme slezli dolu. Doma jsme se odmenili silnym kafem z Xalapy a croissanty :)

Museo de Antropología, umělecký trh San Ángel, Héctor slaví

V patek nam odpadly Lekarske pristroje, a tak jsme se s Alejandrou vydaly na Chapultepec do narodniho antropologickeho muzea. Je jine nez antropologicke muzeum v Xalape, ale tez nadherne. Perlickou byla docasna expozice pohrebnich masek mayskych panovniku, s nejvetsi atrakci krasnou obsidianovou maskou krale Pacala. Po teto vystave nas nejvice zaujalo horni patro muzea, cele vyplnene expozicemi o relativne moderni Mexicke kulture (hlavne pohispanskych indianskych kmenu se vsemi jejich tradicemi, blecky, tanci, ceremonialy atd). Bohuzel jsme pred zavirackou stihly proletnout jen pulku muzea.

___________________________________________

V sobotu jsme se s Martinou vydaly lovit na umelecky trh San Angel. Kazdou sobotu zde vystavuji sve zbozi maliri, nekteri tu primo tvori. Obe dve jsme si koupily spravne barevny obrazek, abychom si z Mexika neprivezly jen nausnice :) ale na ty samozrejme taky doslo, protoze na vedlejsim namesti je velky trh s cetkami. Nakoupily jsme spousty darku, babka nas ukecala i ke koupi barevnych napichovatek a tak aspon mame na co davat jednohubky az v CR udelame tu mexickou party :)

Krom toho jsem se odhodlala koupit si chicharron (jakasi susena praseci kuze, vidi se to tu docela casto) a byla jsem cela nadsena z toho, ze jsem to prezila, ale pak mi zkazili radost ze pry to je chicharon falso z mouky a ne z prasete.

Na trhu jsme se s Martinou snazily delat fotky, ale ackoliv jsme byly slusne a ptaly se, tak na nas obcas byli pekne protivni. Mozna to bylo vedrem, ale po trech hodinach uz jsme toho taky mely dost. Bohuzel az po odjezdu ze San Angel jsme se dozvedely, ze tam nekde je kvetinovy trh... snad priste.

Po San Angelu jsme zamirili k Hectorovi na oslavu narozenin a opet jsme zapomneli, ze jsme v Mexiku. Prisli jsme asi o 20 minut pozde a koukali na nas, jako bychom prisli o 2 hodiny driv :) Hector ale byl rad a za hodinu uz se zacali trousit dalsi hoste.

Rancho Huasca a moje první rybaření

V sobotu ráno jsme se vydali na rancho José Pabla, nejlepšího kamaráda Juana. JP za pár týdnů odlétá do Čech na tři roky (další mexičan s českou slečnou), a tak nás pozval k sobě na ranč na "rozlučkový" víkend.

Rodinný ranč se nachází nedaleko vesnice Huasca ve státě Hidalgo, je to veliký nádherný areál s několika chatkami (každá patří nějakému strejdovi, tetě atp.), dvěma koňmi, políčky se zeleninou a spoustou ovocných stromů, potokem, obrovskými stromy, jezírkem s rybami a želvami, věží s netopýry, kanónem atd. atd. :)

   

K obědu jsme si ugrilovali kopu masa a pak jsme se odvalili do trávy v polostínu, leželi, povídali, pospávali, užívali si krásného dne a bylo nám prima... Džípem jsme se byli projet do vesnice, koupili si sladkosti a kafe a prošli se po trhu. Večer jsme rozžehli krb, pustili hudbu a relaxovali.

Druhý den jsme vstali jakž takž brzo a vydali se rybařit. POZOR, I JÁ! :-D

A jak dopadlo mé první rybaření v životě? Můj první pstruh na sebe nenechal dlouho čekat a byl to pořádný macek, dokonce trumfnul všechny ostatní chycené pstruhy. Kluci chytili po dvou pstruzích, já čtyři- prostě úspěch na plné čáře :-)

Osm pstruhů jsme snědli k obědu a zbylé dva jsem si odvezla do D.F. do mrazničky, což se výborně hodilo-ve čtvrtek totiž naše spolubydlící Gris měla narozeniny, a tak jsme s Martinou pstruhy připravily na másle s nivou a se slaninou, k pití koupila Bára vínko a celé jsme to završili čokoládovo-kokosovou zmrzkou. A potom jsme dokola pouštěly cumbiu a tancovaly :))

Cestou do školy

Cesta pěšky z mého bydlení na kampus Tecu trvá 10 minut.

Normální průběh:

Vyjdu z domu. Jdu naší ulicí (ulice je uzavřená vraty, v noci hlídá vrátný). Když pozdravím sousedy, divně se koukají, ale neodpoví.

Vyjdu na hlavní, snažím se jí přejít, není to lehké. řidiči nebrzdí a když už, tak aby si mě pořádně prohlédli. Míra hvízdání a pokřikování je přímo úměrná blonďatosti a nepřímo úměrná délce kalhot/sukně.

Přebrodím se trhem, který zabírá chodník. Přebrodím se dětmi, houfně vycházejícími ze školy. Minu kostel, odkud seozývají části mše, pokud jdu ve správný čas. Celou dobu si musím dávat pozor a ve správné okamžiky se ohýbat, protože stromy rostoucí šikmo přes chodník nejsou dimenzované na mou výšku.

Projdu kolem pick-up trucku se zeleninou, zdravím se s prodavačem, už zdálky se na mě směje. Chodím k němu často na oblíbené banány (banán za 1.5 kč) :)

K Tecu už mi zbývá překonat jen jedna hlavní, ale na to už mám taktiku. Přecházím za "topes", hupy na silnici. Auta tam musí zpomalit a když jim tam vběhnu, už nejsem tolik ohrožená na životě.

A jsem ve škole!

Netradiční průběh:

Vyjdu z domu. Lije jak z konve, více než obvykle. Dojdu na hlavní a spadne mi čelist: hlavní je pod vodou.

Nejdříve skáču po ostrůvkách, pak jich začne ubývat. Rychle přeběhnu první část bez ostrůvků, voda mi přeci do bot tak rychle nenateče. Jenže ostrůvky po chvíli dočista mizí... notná část ulice včetně chodníků se proměnila v řeku. 

Chvíli bezradně stojím, pak se začnu brodit po kotníky. Voda se mi džínami nasává nahoru. Když už myslím, že horší to nebude, začnou kolem jezdit auta a musím se tisknout ke zdi, abych nedostala sprchu. Auta dělají obří vlny, zrychluji proces brození. 

S džínami nasáklými po kolena dorážím na hodinu a závidím spolužákům, že je každý na Tecu vlastním autem. Plánuji pořízení voru ze čtvrti Xochimilco.

....

Přijde mi vtipné, že prehispánské kultury se vyznačovali rafinovanými systémy akveduktů, zatímco moderní Mexičani na ulicích nemají kanály :)

Cuernavaca, mexická byrokracie a mexická svatba

V pátek večer jsme se opět vydali k Juanovi na chatu do Chiconcuacu, což vesnice poblíž velkého města Cuernavaca. Ráno jsem v Cuernavace byla přihlášená na test španělského jazyka pro cizince od společnosti CENEVAL, výsledkem měl být certifikát podobný cambridgským testům AJ. Vzbudili jsme se tedy brzy, Juan mě odvezl před univerzitu, kde test měl probíhat, a šla jsem se registrovat. Všehovšudy tam bylo přihlášených 9 cizinců. Když jsem přistoupila k registraci, nastala moje první srážka s mexickou byrokracií... slečna mě odmítla vpustit na test, ačkoliv jsem jí ukázala kopii pasu a spoustu dalších kartiček (občanku, řidičák, univerzitní credencial), že prý jedině s originálem pasu. Já jsem opáčila, že na vstupních požadavcích originál pasu nebyl napsaný, že tam je napsaný "identifikační dokument s fotografií", že jsem si test přijela napsat až z hlavního města, atd. atd... ale nedala se. Prý to je kvůli identifikaci že jsem to opravdu já, kdo si přišel napsat test. Já na to, že to opravdu jsem já, že tu mám tisíc identifikačních kartiček, a jestli mi i přesto nevěří? Ona, že mi věří, ale že proti předpisu shůry nic nenadělá (BLBKA :) ten pas se pak stejne uz nikomu neukazoval)... a tak jsem nakonec musela zavolat Juanovi, ať se pro mě vrátí, a jeli jsme s nepořízenou zpět na Chiconcuac.



Ja, Juan a novomanzele



Dospali jsme deficit a odpoledne se vydali do Cuernavaky podruhé, tentokrat na 'civilni' svatbu Juanovy kamaradky Marifer. Mexicka svatba ma totiz dve faze, civilni a nabozenskou. Muzou a nemusi se konat obe v jeden den, Marifer je mela oddelene. Dulezitejsi a vice formalni je vsak nabozenska svatba s obradem v kostele.

Na svatbu se tu zve cele pribuzenstvo, coz u jednoho snoubence muze bez problemu cinit 100 lidi. Je tu normalni mit 10 strejdu a tet, a kdyz kazdy ma 3-4 deti, tak si spocitejte kolik je to bratranku a sestrenic... a vetsinou se na svatbu dostavi vsichni :) A kdyz si k tomu pripocitate pratele a vynasobite to dvema, tak mate bez problemu svatbu o 500 lidech. Naklady za svatbu plati strana nevesty.

Svatba Marifer se konala na velke zahrade jejich domku, knez je oddal pod kosatym stromem vedle bazenu (Juan byl Marifer svedkem) a pak se jiz jedlo, pilo, zpivalo... Hudebni produkci zajistoval jeden rastafariansky hippisak s kytarou, ktery mezitim stihl vyzunknout celou tequilu. Ze zacatku byl vtipny, ale po trech hodinach se jiz omrzel a trochu to kazilo atmosferu. Pozdeji vecer se jeste dostavili Mariachi.

Kdyz jsme u Mariachi, tak vam povim jednu zdejsi tradici: kdyz ma divka nejakou dulezitou udalost tipu narozenin ci vyroci, tak k ni domu jeji hoch o pulnoci zavola Mariachi, vytahnou ji v pyzamu z postele... a je veselo :)

______________________________________________________________

Yair

Druhy den jsem se vydala do Cuernavaky setkat se s mexickym buddym z Cech, Yairem. Krom Yaira jsme se tam sesly s jeste s holkama spolubydlicima z D.F.- Barou, Martinou a Griseldou. Po kaficku jsme se vydali objevovat Palacio Cortes na namesti, kde jsme se pokochali spoustou zajimavych exponatu z prehispanskych i kolonialnich dob. Zaujal nas napr. kruh  z hry 'Pelota' (kterou se bavily prehispanske civilizace- sampiona za odmenu obetovali bohum), ci typicke mistni slavnostni habity 'chinelos'.

 

Pote jsme se presunuli do ekoparku, kde Yair drive pracoval. Prochazeli jsme se zeleni a pozorovali zviratka, nejvice me zaujaly stromy s nadhernymi propletenymi koreny. Z ekoparku jsme si chytli taxika a jeli si prohlidnout mistni katedralu, kde jsme zrovna narazili na obrad.

Jiz se blizil vecer, a tak jsme zalezli do baru, dali si tequila sunrise (za 30 pesos, to mi bude chybet :)), naposledy se pokochaly krasne nasvicenym Palacio Cortes (jak jinak nez barvami mexicke vlajky) a pak uz se Yair vydal busem domu a pro nas baby z D.F. prijel Juan.