Letos se v Mexiku slavilo dvousté výročí od vzniku státu a sto let od revoluce, což nám dalo výbornou příležitost udělat si o prodlouženém víkendu 15. - 19.9. (prodloužený víkend místní nazývají "puente") výlet na panenskou pláž Zipolite ve státě Oaxaca. Já, Juan, Lucka, Dáša, Martin a Juanův učitel češtiny Petr jsme z D.F. vyjeli ve středu večer, v době kdy se hlavní město zmítalo v oslavách výročí (dálkové autobusy jsou v Mexiku pohodlné a jezdí přes noc, dokonce jsme dostali malé občerstvení). Po cestě jsme z okénka pozorovali rachejtle vyletující pomalu z každé vesničky, další důkaz toho, že Mexičani jsou vlastenci až do morku kosti.
V pět hodin ráno nás autobus vyklopil v Oaxaca, ale moc jsme se ve městě neohřáli. Hned jsme nasedli do mikrobusu, který nás měl dovézt přes hory k pobřeží. A začalo dobrodružství :)
Řidič nejprve bez milosti pustil na plné pecky přehrávač. Spánek tudíž nepřicházel v úvahu, ale říkali jsme si budiž, pouští si hudbu aby takto brzo ráno neusnul a jistě to časem vypne. Z reproduktorů se linuly strašlivé zvuky, jakýsi mexický mainstream se spoustou trumpet a slovy tipu "chcípni, shnij, ty čubko". Chvíli nám to přišlo vtipné a zpívali jsme taky, ale řidič "hudbu" nevypnul ani na minutu a po dvou hodinách už nám přišla vysvobozující i písnička od Rammsteinů. Pro představu si pusťte
tento odkaz a ke třem minutám si přimyslete dalších 7 hodin :)
Jako by to nestačilo, kousek za Oaxakou se na silnici objevily obrovské díry, jaké jsem ještě nezažila. Chvílemi jsme museli jet deset km za hodinu. Zato když jsme se přiblížili k horám, které bylo nutné překrosit k pobřeží, tak si řidič usmyslel že ztrátu dožene a pálil to šedesátkou. Tři hodiny zátaček o 180 stupňů v této rychlosti nebyly žádný med- holky začaly zvracet, zásoby igelitových pytlíků se rapidně tenčily a my ostatní se jen modlili, aby nás to nezastihlo taky. Zatáčky s námi házely od okna k oknu, do toho ďábelská hudba, prostě peklíčko. Řidič dělal zastávky na vyhození igelitek s obsahem, koupení kokakoly, nabírání nových cestujících, a dokonce si jednou dal půlhodinovou zastávku na snídani.
Celková cesta z Oaxaky do San Pedro Pochutla cca 250 km, a tak si spočítejte, jak dlouho nám to při průměrné rychlosti 35 km za hodinu trvalo :))
Ve městečku San Pedro Pochutla jsme polomrtví vyklouzli z mikrobusu a zjistili jsme, že tam je asi sto stupňů celsia a vlhko jak v prádelně. Našli jsme stanoviště "pick-up" dodavek a nalezli jsme si vsichni na korbu. Naneštěstí pick-up nejel až do Zipolite, takže jsme v půlce cesty museli přestoupit na další pick-up, který byl plný dětí do kola vřískajících "viva méxico, viva hidalgo, viva morelos, viva aldama, viva, viva.. viva.." :) takže jsme se pěkně tísnili na korbě tělo na tělo a doufali, že jednou tahle cesta skončí. Naštěstí děti časem vystoupily (a zbylá hrstka dětí při pohledu na nasupené evropany neměla odvahu v hlasitých oslavách pokračovat) a po chvíli jsme i my dorazili do cíle...
 |
| Panenská pláž Zipolite, mexický ráj hippies, nudistů a batůžkářů :) |
Nasli jsme nase ubytovani- drevene tripatrove chaty s prucelim primo na plaz. Interier jakz takz, sprcha skoro netekla, ale co by clovek chtel za 100 pesos/noc. A hlavne, na kazdem patre byla velka terasa asi s deseti hamakami, s nadhernym vyhledem na more, proste pohoda!
 |
| naše bydlení |
Ne nadarmo se rika, ze do Zipolite se sjizdi hippies z celeho Mexika. Udajne je to jedina povolena nuda-plaz (ale nakonec tam nebyli sami nahaci, i my jsme si plavky nechali). Atmosfera je zde uvolnena, jak jen v zapadle vesnici u tropicke plaze na konci sveta muze byt. Z kazde chatrce se line zavan marihuany a sam majitel chaty, americky penzista plnici si svuj sen, nam kazdy vecer nabizel jointy (you wanna try this special raspberry flavoured paper? or bubble gum?). Hlavni tridu lemuji obchudky, stanky s tacos, par barecku a restauracek (nektere zavrene, neni sezona). Turistu z ciziny tu mnoho nebylo, bohati hyrici americani letaji do Cancunu, a tak jsme se tu potkavali jen s volnomyslenkarskymi turisty a batuzkari... ale celkove tu lidi skoro nejsou, plaz je opravdu panenska.
More je teple jak kafe, plaz lemuji kopce s palmami a chatrce se strechami z palmovych listu. Jedina nevyhoda je, ze jsou tu velke vlny a neustale vlaje cervena vlajka. Nesmite se poustet moc daleko, je tu silny proud ktery pry kazdorocne odnese spoustu neopatrnych lidi na sire more.
Zbytek ctvrtku jsme relaxovali na plazi. Druhy den jsme se vydali na nedalekou plaz Ventanilla s cilem podivat se do prirodni rezervace. Kazdy rok sem na plaz pripluje spoustu velkych zelv a nakladou do pisku vajicka. Kdyz se mladata vylihnou, probehne 'liberamiento' a vypusti se do more. Bohuzel vsak nebyla sezona a mrnousi se neklubali, ale i tak tam bylo co delat. Za 40 pesos jsme se nalodili s pruvodcem do barky a proplouvali mangrovovym hajem, na mangrovech sedely spousty ptaku a sem tam jsme propluli kolem zelvy ci krokodyla schovaneho mezi koreny :) Krokodyli byli kupodivu docela stydlivi a nechteli se predvadet.
Po chvili pluti jsme prirazili na ostruvek, kde meli ochranci prirody zrizene mini-zoo a mini-muzeum. V zoo byla vesmes zvirata, ktera ochranci vysvobodili ze spatnych podminek- napr. jezevci tejones ci opicak Jupi.
Take zde byly 'criaderos' neboli skolky pro male zelvicky a krokodyly, a dva velci krokodyli v 'bazenku', takze jsme si je mohli lepe prohlednout. Po chvili priplul dalsi krokodyl, ten vsak za mrizemi nebyl a vyhruzne na nas koukal (aspon tak se nam to zdalo) z melke vody u brehu.
Pruvodce nam vypravel vtipnou historku. Organizace neni podporovana statem, a tak si museji vydelavat sami (turisti), ale mnohdy to nestaci. Obcas se stane, ze krokodylum rupne v bedne a rozhodnou se opustit mangrovovou lagunu. Pluji morem na jinou plaz a pry neni neobvykle, ze se surfar potka s krokodylem, ale krokodyl si ho vetsinou nevsima. V takovem pripade ochranci vyrazi, krokodyla polapi a dopravi zpet... jenze nemaji vlastni auto! Kdyz jednou takto utekl jejich nejvetsi mazak, trimetrovy krokodyl, museli ho vezt zpatky taxikem :)
 |
| Pozor, krokodyl! |
Na ostruvku byl krasny palmovy haj. Nachazel se tu i maly stanek, kde jsme si dali quesadillas a ja svuj vytouzeny kokos. Koupila jsem si i vyborne kokosove placky ke kafi, lepsi nez synteticke susenky... a pak jsme se lodkou vratili zpet, jeste se pokochali krokodyly brazdicimi lagunu, a vydali se zpet domu.
Vecer jsme sli na veceri do restaurace s morskymi plody, kde jsme si kazdy nalozil kralovskou porci cerstvych ryb, kamaronu ci chobotnicek s obri prilohou a vytecnym cerstvym dzusem z guayaby, za pakatel. Okolo nas hucela dzungle a po chvili se strhla prutrz mracen, jako ostatne kazdy vecer. Nam to vsak nevadilo, udelali jsme si luxusni kuba libre z vytecneho bacardi ron anejo a limetek a ledu a koly. Po kube jsme se presunuli do baru Barracuda, kde jsme relaxovali na lehatkach a zivelna cisnice nam nosila pina colady :) trochu jsme se 'poner al pedo' a druhe rano jsme byli 'crudos' ... viz slovnik :)
V sobotu jsme se jeli podivat na vedlejsi plaz, Mazunte. Trochu nas nastval cisnik v restauraci, kde jsme si davali obed. Prinesl nam mizerne porce kde byste hledali maso lupou, piti k menu nam donesl az kdyz jsme dojedli, ani nevedel kolik mame platit, a navrch vseho byl evidentne sjety :) Plaz vsak byla krasna, s Juanem jsme lezli na skaly spolu s tisici kraby, a pred odjezdem jsme si dali v baru na plazi mojitos. Vecer jsme zas navstivili nasi oblibenou restauraci s morskymi plody, ach ty 'camarones a la diabla'!
V nedeli brzo rano se Lucka, Dasa a Martin vydali zpet do Oaxaky, aby si prohledli mesto a pyramidy. My jsme se s Juanem rozhodli zustat do pondeli, zatahla jsem den skoly. V nedeli jsme si tedy uzivali Zipolite, ja jsem se vydovadela ve vlnach s 'boogie board', prknem ktere nam pujcil majitel chatek. Myslela jsem si, ze mi to docela jde (dokonce jsem absolvovala salto), ale to me preslo kdyz jsme pozorovali z brehu kluky, kteri letali po vlnach jako by se s boogie boardem narodili.
 |
| Zipolite z terasy naseho apartmanu |
____________________________________________
V pondeli rano jsme s Juanem jeste za tmy nasedli do taxika a nechali se odvezt do San Pedro Pochutla. Tam jsme zjistili, ze nam jedna camioneta uz ujela ale nastesti nebyla daleko, a tak chlapik v hned vzal telefon a privolal nam ji zpet :) Tentokrat jsme byli vybaveni dromaminem (neco jako kinedril) a tak jsme zatacky uspesne zaspali. To jsme vsak nevedeli, ze nas ceka jine peklo. Ridic totiz na plne pecky pustil klimatizaci a jelikoz jsem takovou vymozenost v camionete opravdu necekala, celych 6 hodin jsem se trapila v kratasech a sandalech. Ke konci uz me se mi nepekne rozjel mocaku a jak je znamo, pri tom se casto beha na malou... jenze vztekly ridic odmitl zastavovat. Pocitala jsem minuty a nejakym zpusobem se mi podarilo to pretrpet...
V Oaxace jsme se malatni vypotaceli z camionety a jelikoz nam bylo obema spatne, Oaxaku jsme si ani poradne neuzili. V nekolika hotelech jsme prosili o azyl jmenem zachod, odlozili jsme si bagly do uschovny a na trhu si koupili Tlayudu, tipickou oaxackou pochutinu- obrovskou krupavou tortilu s kusem masa uprostred, avokadem, rajcaty, syrem.. proste mnamka. Krom toho jsme samozrejme ochutnali typicke 'chapulines', kobylky v chili, kterych tu na ulicich babky mely plne kose.
Kolem treti odpoledne jsme si koupili listek autobusem na nedaleke pyramidy Monte Alban, situovane na vrsicku nad Oaxakou. Meli jsme jen hodinu na to si prohlednout cely areal, zaviraji bohuzel jiz v pet. Pred zaviraci dobou zde skoro nebyli turisti, pyramidy zalevalo mekke svetlo, zatimco pod nami Oaxaku halily bourkove mraky, takze pro nas mel Monte Alban jiste 'genius locci'. Prohledli jsme si hriste na Pelotu, posvatne sloupy, bizarni pyramidu uprostred arealu (vuci ostatnim posunuta o 45 stupnu), divne sochy tancicich postav a rytiny kastrovanych zajatcu... a museli jsme supajdit zpatky.
V Oaxace jiz prselo, a tak jsme zalezli do prijemne kavarnicky. Kdyz prestalo, byla jiz tma a vydali jsme se prohlednout si namesti. Shodou okolnosti se vsude kolem nas zacal odehravat jakysi festival... tancily kolem nas divky v krojich s velkymi kvetinovymi kosi na hlavach, osoby prevlecene za obrovske trimetrove panaky, osoby v kriklave barevnych a strapatych obleccich s maskami ve tvaru zobaku. Hrala ziva hudba a do viru tance se postupne pousteli i prihlizejici civiliste. Poustely se rachejtle a nekteri ze strapatych lidi meli na sebou jakousi konstrukci, ktera metala barevne plameny... zkratka cele namesti pred katedralou se promenilo v chaos :) Tradicni festival nas hezky naladil na cestu zpatky do D.F., kam jsme dorazili v utery asi v 6 hodin rano.
